IPHIMEDIE.

IPHIMEDIE.
„Jak bouří zas dnes moře, ký běsný vře v něm duch! Mně nelze usnout ani a darmo k tvojí skráni se tisknu... Jaké hoře! V mé krvi jaký ruch!“ – – „Jen upokoj se, choti, k mým ňadrům stul se blíž, a nehleď v temno stále, jen spi! Duch, nenadále jenž divé vlny krotí, v svou též tě vezme říš!“ – „HleďHleď, kterak stříká pěna, já zřím v ní tvary kštic i obličej pln děsu... Ó hrůzo, jak to snesu, viz, hruď ta obnažena! Ta majestátní líc!“ – „Jsi chorá, moje dítě; čím nám vln, větrů shon? Buď ráda, my se máme, a v štěstí objímáme –“ „Nech!“ – Sjela s lože hbitě. – „To on, to Poseidon! 15 Jej v mlze vidím jasně, delfínů řídí spřež svým trojzubcem v té hloubi, triton mu v škebli troubí, a třtina mořské třásně vlas tká mu i vous též!“ – – „To horečkahorečka, má drahá! Ó jen se upokoj!“ – Chtěl strhnout ji k své hrudi, leč její prs ho studí, děs divý po něm sahá, na skráni potu znoj. A než se nadál, mžikem se kmitla, světlý stín jen míh se po terasu – skok v hloub, směs různých hlasů, trub fanfara a s rykem zas vod se zavřel klín. On sám a dole moře jak spící děcko jest, po bouři ani zdání... Od Oriona sklání se k vlnám jedna zoře, baldachýn věčných hvězd! 16