IPHIMEDIE.
„Jak bouří zas dnes moře,
ký běsný vře v něm duch!
Mně nelze usnout ani
a darmo k tvojí skráni
se tisknu... Jaké hoře!
V mé krvi jaký ruch!“ –
– „Jen upokoj se, choti,
k mým ňadrům stul se blíž,
a nehleď v temno stále,
jen spi! Duch, nenadále
jenž divé vlny krotí,
v svou též tě vezme říš!“ –
„HleďHleď, kterak stříká pěna,
já zřím v ní tvary kštic
i obličej pln děsu...
Ó hrůzo, jak to snesu,
viz, hruď ta obnažena!
Ta majestátní líc!“
– „Jsi chorá, moje dítě;
čím nám vln, větrů shon?
Buď ráda, my se máme,
a v štěstí objímáme –“
„Nech!“ – Sjela s lože hbitě. –
„To on, to Poseidon!
15
Jej v mlze vidím jasně,
delfínů řídí spřež
svým trojzubcem v té hloubi,
triton mu v škebli troubí,
a třtina mořské třásně
vlas tká mu i vous též!“ –
– „To horečkahorečka, má drahá!
Ó jen se upokoj!“ –
Chtěl strhnout ji k své hrudi,
leč její prs ho studí,
děs divý po něm sahá,
na skráni potu znoj.
A než se nadál, mžikem
se kmitla, světlý stín
jen míh se po terasu –
skok v hloub, směs různých hlasů,
trub fanfara a s rykem
zas vod se zavřel klín.
On sám a dole moře
jak spící děcko jest,
po bouři ani zdání...
Od Oriona sklání
se k vlnám jedna zoře,
baldachýn věčných hvězd!
16