NICOTINA.

NICOTINA.
Hnědá Sylfo jako list, jehož dým jest duše tvoje, v tomto dýmu nech mne číst zapomnění a smír boje, modravé jak amethyst kolem proudí mráčků roje, v Lethy zdroje pohrouží mne do úkoje... Co mi bouře hluk a svist? Snad se klamu. – Mír a klid neneseš tak v líném zraku, spíš snad pomoc, přestat žít, ujít z tonoucího vraku, s tupým klidem blaho pít, vznášeti se bez rozpaku v dýmu mraku, ponořit se do zázraku, kde přestává každý cit. Subtilný kýs démon, viď, soucitu pln k bídě naší, šeptá lístku: Chyť jenjen, chyť! modrý dým ať výš se vznáší, 57 v opojnou se shrne síť u skrání, bol dál z nich plaší, ku rubáši, zoufalství kde zvolna raší, sladkým dýmem spřádej niť! Síly nemáme my dost skončit, co nás trápí, rázem, a bol hlodá jak pes kost, výčitka se plíží plazem; v bázni plaché na věčnost s ohněm v mozku, v žilách s mrazem zříme na zem, nad hrobu se octnem srázem, dým tvůj vzdušný dál je most. Hnědá Sylfo! Moderní zbrani slabých, sáhnout k dýce; snové klidu nádherní s dýmem táhnou houpajíce tak se luzně, důvěrní, spusť své fialové kštice víc a více, vzývám tebe do třetice, tobě v česť má píseň zní! Je-li všecko v světě jed, sláva, láska, velké chtění, 58 křídlo ducha, abys vzlet, v hlubší kles pak pokoření, hnědá Sylfo, nad samet vonných tvojích políbení věru není, nebo ty jsi sladké snění, drsná skutečnost je svět! 59