HLASY V OBLACÍCH.

HLASY V OBLACÍCH.
První: Nač máme v odvěké se ukrývati masky, a starý lidstva boj začínat poznovu? Já dím ti naposled, že já jsem duchem lásky, ty zloby duch a okovů! Na chvíli hodíš si na svou tvář masku moji, a světem volnost zní a staré pýchy vzdor, jsi chvíli světa pán, svět dokud zuří v boji – však v jádru oheň jsi a mor! A vlny ulehnou a zvedne se zas člověk a kol se rozhlédne a soudí, měří zas; na věčna orloji se šine rafij o věk, a vítěz jediný jest – Čas! Druhý: Ba skoro pravdu máš, nač odvěké ty masky, ty pravíšpravíš, láska jsem! a starý despot v tom se v tobě probudí a strhne masku lásky, a kolem hází blesk a hrom. Já odboj věčný jsem, torpedo v lidstva lodi, kdys revolucí zván, dnes anarchií jsem, a puma, šílenec již v díla věků hodí, jest mým jen úšklebkem. 119 A vlny ulehnou, škrabošky vymění se, a pouze satan můž se tomu boji smát, je lidstvo zdrceno – však pravdy nedozví se, zda vzpoura blahem jest či řád. První: Já vždycky budoval, ač pomalu a v tichu, a tobě bránil se, je zbraň má vzdělanost. Druhý: Mně všecky snahy tvé i vzdělanost je k smíchu, máš pravdu, já jsem pes, jenž vlastní hryže kost. První: Tvá celá budoucnost je v pěsti tvé a břichu! Druhý: Proč takým stvořen jsem? Však já mám na tom dost! Básník (k oboum.) A časy kvačí dál, svět drahou svojí spěje, a člověk rodí se a člověk umírá, ty prvním zpěvem jsi té velké epopeje, ty ale nejsi tím, jenž všecky zavírá; však jedno jasně vím, to vždy můj hlásal rým: 120 kdo princip žití jest a vždycky tvořící, kdo pouze živel zlý a stále bořící; však v jednom svorní jste, nechť o jiném se rvete: Myšlenky slávu žádný nesnesete, pro velkost máte kříž a v myslitele leb jen trní a v dlaň hřeb! 121