STARÝ CITÁT.

STARÝ CITÁT.
Můj Taliarchu, napij se vína! Horac.
Kdo byl ten TaliarchTaliarch, já nevím a se neptám, já slyším sladkou radu básníka, ji poslechnuposlechnu, jak byl bych onon, a hrdě deptámdeptám, co žalem, nechutí mne proniká. Snad byl to snílek jen, moderní člověk chabý jak já, v své doby vyvržený spor, znal přátel lísání i klep, jímž římské baby ve srdci mužném zmáčkly každý vzdor. Snad byl to škarohlíd, jenž v minulost jen toužil, a chválil stále dávno zašlý čas, jenž za sluncem se vždy jak duchový stín ploužil a viděl tmu, kde jiným hořel jas. Snad byl to pokrokář – již byli v dávnověku – jenž myšlénky své doutnák hrdě nes pod loďku mínění a rád s ním skočil v řeku, byť rudý ohně sloup se za ním vznes! Ať byl kdo byl, to pět; on rady potřeboval, a pomoci a pěvce útěchy, snad ani netoužil, snad ani nemiloval, snad lhostejný byl v doby neplechy. 108 Však chtěl jen zapomnít, neb v tom je pouze spása, a tak se setkal se svým poetou, a jistě poslech jej... Dionys v číši jásá, hned hoře stín je, naděj koketou. Sny chmurné domů jdou, vše kvete a vše hoří, a starým rájem je ta stará zem. Můj Horáci, měj dík! Jen úsměv krásu tvoří, dnes aspoň z duše Taliarch tvůj jsem. 109