HOSANNAH.

HOSANNAH.
Byť sebe více zašlapána a zavržena duše v prach, i ta má jednou úsvit rána, v němž oděje se v lesk a nach, i ta zví, co jest rajská mana, a zapěje své Hosannah! Snad chvíle to je, mžik snad pouhý, snad prchavý jen krátký sen, v čem vtěleny jsou roků touhy, proč proplakán byl mnohý den; však plá to jako světla prouhy skrz mrak, jenž sluncem ozářen. Snad cestou za vzdáleným cílem to vlídná účasť přítele, snad vteřin pár nad arcidílem, v nichž tužíš křídlo nesmělé, že s neskloněným, hrdým týlem zříš v bouře doby setmělé. 77 Snad je to vlídný úsměv ženy, snad polibek, snad objetí, čím vstaneš silný, vykoupený, bys v lidstva ožil paměti, by krásou povstal prozářený sen v duše tvojí poupěti! To jedno. Avšak chvíle tato přec každému se dostaví, kde vzplane v azur, nach a zlato ves šerých dnů rmut mlhavý, a vše, co velké, krásné, svatosvato, se rozvíří tvé u hlavy! To stane-li se, ó pak mříti jest přirozená, sladká věc, tys poznal, co je v skutku žíti, a nadarmo jsi nežil přec; pro chvíli tu lze věru bíti skráň o vězení svého klec! 78