POD OBRAZ RAFFAELOVA HOUSLISTY.

POD OBRAZ RAFFAELOVA HOUSLISTY.
Naslouchá v dálku... Ruka smyčec třímá, snad bdělé ucho slední záchvěv chytá sladkého tónu a jím opojené na nový čeká, jenž až dosud dřímá v kolébce houslí, či se kdesi kmitá na vlnách ticha v dálce zamlžené, než s druhým spojí jej dlaň hudce hbitá? V té póse mezi dvěma pasážemi chyt mistrův štětec junnou tvář a snivou, ta s rámce na tě jak s otázkou zírá. Jak výmluvný jest úzký ret a němý, ó jistě tónu bouř zná krotit divou ta dlaň, jež energicky smyčec svírá, by vyzněla jen v melodii tklivou. To sladká chvíle! – DovolDovol, hudče mladý, duch jehož za tónem let, jenž se ztrácí, ji vyplniti hudbou mojí sloky. I já mám v duši tónů vodopády jak ty v svých strunách, nejeden z nich vrací se zpátky nevolán, jak duchů kroky se chvějí, v neurčité meditací. 97 Tak hudba s štětcem v souzvuk se tu pojí; kol tváře hocha ona tiše letí, ji štětec maluje ve hudce zjevu; z všech linií a barev kol se rojí, že slovo váhá, býti v spolku třetí, a přidat notu k líbeznému zpěvu, jenž z mládí dnů zní v sluch mi po paměti. Co hudba dí, co štětec napovídá, jak málomocné bývá stihnout slovo! To za nimi vždy v dálce kulhat bude, ač žárlivě vše taje hlubin hlídá, cos věší se naň, těžší nad olovo, a vyzní, musí-li již, mdlé a chudé, ne srdce jak je střehlo básníkovo. On krví svou je živil, aby zkvětlo jak tón, jak malba, ale když má z kukle jak motýl vzletět zářící a lesklý, zas líně housenka se plíží v světlo, v té bouři citů z nenadání shluklé, z těch slz, jež ohněm v zřítelnici bleskly, zní chabě,chabě požárem jak zvony puklé. A sestrám opět záviděti musí; ty jásají a kvílí, letí vírem, všech srdce podmaní a zkolébají v sny mystické... Cos vždycky slovo dusí nad paletou tak jako nad klavírem, 98 kde duchů prsty malují a hrají, by okřál duch zas edenských niv mírem. Neznámé světy z obou těch se noří, kde slovo přibijí vždy jednou ranou určitý pojem. V malbě, v hudby znění lze vykoupati srdce jako v moři; však slova jako živé rány planou, myšlenka z nich jak Medusa se cení, v boj nový ženouc mysl jak laň štvanou. Pro záchvěvy ty jemné, etherické, v nichž s duchy mluví duch, jak vážky hravé jež ulétají, pro ty má řeč naše jen hrubé provazy, zdi kyklopické vždy staví pro sny, které, sylfy smavé, jen mihnou se a unikají plaše, a nejsou víc, jak ret k nim řekne: Ave! To cítil jsem zas a to chtěl jsem říci se zahleděv na obraz Raffaella, jenž hudbou mluví, starou kletbu slova, pod níž jak titani jsme vzdorující, jimž příliš velká tíže drtí čela. Jest vysloveno! – Vztáhni ruku znova, dál, hochu, hraj! – Má ústa oněměla... 99