KRONOS.

KRONOS.
Vlády zbaven vlastním synem starý Kronos v pouť se dal; moří břehem, hvozdů stínem vyhostěnec dál se bral; pod jhem běd svých v nehostinném Tauru osamělý lkal: „To je stará sudba světa: vinou já se k moci zved; vinou syn dnes v hloub mne metá, v propast protivenství, běd; vinou – budiž věčně kleta! – bude jednou stejně klet! Na Olympu noví bozi, nová radost, nový ples; duní s třeskem dvéře, vozy, chocholů a helmic směs... Charitky a kozonozi Evoe! řvou do nebes. Mně to jedno. Věncem růží skráně otočte i vlas! Děti, baby, polomužipolomuži, užijte svůj hodokvas! Utrpení reka tuží, mohu vyčkat – já jsem čas! 8 Přijde doba – není dlouhá, na vás rovněž padne stín; lidská vůle, lidská touha pozvednou se ze hlubin. Zmizíte jak hříčka pouhá, chumáč stínů, chumáč třtin. Vidím v duchu vaši vládu, měřím vás a soudím vás; v hromů huku, v živlů vádu obracím zrak na Kavkaz. Zdar titi, ZeveZeve, i v tvém pádu! Mohu vyčkat – já jsem čas. Co si vše tvé smyslí děti snahou, choutkou, důvtipem! Bleskem myšlenka jich letí, obejímá moře, zem, rychlý oř je – ve zápětí jiskra jde mu – čím jest? – snem! Zemi s mořem člověk spojí, hvězdný až kde kmitá jas, zřítelnicí vnikne svojí, vesmír vzdán mu na pospas! Ať se zbrojí, týčí, rojí, mohu vyčkat – já jsem čas! V moje kolo zasáhne-li, mžikem odhodím jej zpět. 9 Sutky mé když zvrhne smělý, písek jich mu v oči vlet. Buďsi statný, silný, bdělý, přede mnou je malý hned. Bludiček svár vidím v dáli, močály jich svit se třás. Věštci, proroci a králi... věků řad – jich plamen zhas. Vln mých proud se dále valí, mohu vyčkat – já jsem čas! Vidím zemi – škvár jest chladný v konstelací valný sněm, prázdno kolem, život žádný, prostor hluchý jest a něm. Kde jstejste, bozi? – Krok váš pádný neotřese více zem. Kde jstejste, lidé? – Ticho všade... Nikde strom a nikde hlas! K prsům Gaiy led se klade, a sníh padá v její vlas. Mlčíš v nitru mém, ó hade? Mohu vyčkat – já jsem čas!“... Takto bohů praděd kvílel, lze-li pláčem hrdost zvát, štítem tím kryt nesešílel, patře v tvorstva vzrůst i pád; 10 viděl, velkých všech los sdílel: vlastní oběť být – i kat. Takto volá každý za ním, okovy kdo svými třás, jemuž k hrdým slétl skráním příští doby věštný jas. Zří své dílo – s pohrdáním kolem vše – v něm on jest čas! 11