VELKÝ PÁTEK DUŠE.

VELKÝ PÁTEK DUŠE. (SESTINA.)
Je dobře, duše moje, jednou za rok na velký pátek aspoň, v ten den smutku, si připomenout umučení Krista, jenž zbodán, upliván, opuštěn všemi, svou hlavu sklonil na chladný klín Smrti, co zem se třásla, zatmělo se nebe. Je dobře, strhat pohanských snů nebe, a mžikem žít, cos neprožila za rok, zřít upřeně v ty hlubé důlky Smrti, a vycítiti celou hloubku smutku, pryč thyrsus odhoditi s květy všemi, a zadívat se v zmučenou tvář Krista. A myslit při tom na jiného Krista, jenž tisíce let darmo hledá nebe, jenž stejně prošel řadami muk všemi, co věky urvalurval, často ztratil za rok, a jehož snahy, zápasů a smutku je symbol ten, jenž zlomil osten Smrti. 74 A ptáti se, kdy zlomí osten Smrti ten velký, pravý odchovanec Krista, kdy zvedne čelo rozbrázděné v smutku a oko, které marně hledá nebe, a řekne si, jen počkej, snad již za rok tvým Kristus bude i ráj s vděky všemi! A vzplanou růže tvými trny všemi, ty jako Kristus vstaneš v posměch Smrti, a mžikem, mnohý co’s nenašel za rok, v svém srdci najdeš: sladký zákon Krista v své duši najdeš, vytoužené nebe, a bude konec odvěkému smutku. Teď však tě vidím ve tvém věčném smutkusmutku, moderní člověče! Nechápán všemi, vždy hledající, jež jsi ztratil, nebe, vždy chtící život, bojící se Smrti, snů, sporů dítě i s tou láskou Krista vždy zápasící, stejně dnes jak za rok. Tvůj velký pátek v smutku stálém nebe si nenajde, ranami všemi Krista dnes jako za rok týž hledí stín Smrti. 75