BALADA RENAISSANČNÍ.

BALADA RENAISSANČNÍ.
„Nechcete mne milovati? Purpur můj vám vadí snad? Ví to Bůh a všickni svatí, chci jej ve prach zašlapat! JednoJedno, prosím, rcete pouze, – ďábelsky se zachechtal – čím jen takto vaší touze Don Giulio udělal?“ Usmála se, stranou točí vyhýbavě černý zrak; „Odpusťte – však jeho oči nebeský jsou nad zázrak! Kam se hnou, je všady vidím, nebýt jenom očí těch, ráda bych – však rdím se, stydím“...stydím...“ Ostatní vše pohřbil vzdech. Tak jen oči! Pomoc lehká, pomyslil si Hippolyt, žena nádoba je křehká, v lásce hlavní jest: Jen chtít! S družinou svou počkal v lese, když se večer zvolna tměl. Pod kopyty zem se třese, z honu Don Giulio jel. 25 „Dobrý lov bylbyl, bratře milý?“ Úlisně mu volá vstříc. Giulio se s oře chýlí,... hled do jeho zřítelnic – „Ba, má pravdu! Jsou to oči!“ Vztek v něm bouří překypěl... Don Giulio s koně skočí, v tom i kraj se více tměl Jakojako duše Hippolyta – Bratra stisk na prsa svá, v oči, v nichž to plesem kmitá, vrazil svoje palce dva. Výkřik!... Chasa zdivočelá stála němá... Nový vzdech... Sotva zachytit že spěla toho, jenž se kácel v mech. Kolem bělma kalných očí, z nichž vlá hrůzahrůza, smrť a děs, šňůry perel bratr točí, pak list píše: „Čekám dnes! Od hodinek hned se vrátím, a ty oči, stín a led, nebojte se, čas vám zkrátím... nebudou vám překážet!“ 26