BALADA RENAISSANČNÍ.
„Nechcete mne milovati?
Purpur můj vám vadí snad?
Ví to Bůh a všickni svatí,
chci jej ve prach zašlapat!
JednoJedno, prosím, rcete pouze,
– ďábelsky se zachechtal –
čím jen takto vaší touze
Don Giulio udělal?“
Usmála se, stranou točí
vyhýbavě černý zrak;
„Odpusťte – však jeho oči
nebeský jsou nad zázrak!
Kam se hnou, je všady vidím,
nebýt jenom očí těch,
ráda bych – však rdím se, stydím“...stydím...“
Ostatní vše pohřbil vzdech.
Tak jen oči! Pomoc lehká,
pomyslil si Hippolyt,
žena nádoba je křehká,
v lásce hlavní jest: Jen chtít!
S družinou svou počkal v lese,
když se večer zvolna tměl.
Pod kopyty zem se třese,
z honu Don Giulio jel.
25
„Dobrý lov bylbyl, bratře milý?“
Úlisně mu volá vstříc.
Giulio se s oře chýlí,...
hled do jeho zřítelnic –
„Ba, má pravdu! Jsou to oči!“
Vztek v něm bouří překypěl...
Don Giulio s koně skočí,
v tom i kraj se více tměl
Jakojako duše Hippolyta –
Bratra stisk na prsa svá,
v oči, v nichž to plesem kmitá,
vrazil svoje palce dva.
Výkřik!... Chasa zdivočelá
stála němá... Nový vzdech...
Sotva zachytit že spěla
toho, jenž se kácel v mech.
Kolem bělma kalných očí,
z nichž vlá hrůzahrůza, smrť a děs,
šňůry perel bratr točí,
pak list píše: „Čekám dnes!
Od hodinek hned se vrátím,
a ty oči, stín a led,
nebojte se, čas vám zkrátím...
nebudou vám překážet!“
26