V KRAJ ZAŠLÝCH DNŮ.

V KRAJ ZAŠLÝCH DNŮ. (ZIKM. WINTEROVI.).
V kraj zašlých dnů, ó duše, viď, si zaveslujem rádi. Co nás tam chytne v kouzla síť, to je to naše mládí. To ostrov kdesi odlehlý je v tichém, tropickém moři, v ráz majáky břehů všech vyšlehly, a na cestu nám hoří. A jedem. Noc tak tichá jest, a ostrov nám vždy blíže; ó vidíš archipelem hvězd plát souhvězdí jižního kříže? A jedem. – Již jsme přistáli. Ó palmy, ó laury, ó cedry! Ó břečtanem spjatá úskalí, kde úkoj a mír vlá štědrý! Půl lianami zakryta tam jak zjev etherný stojí půl Madonna, půl Perdita – a zříš v ní mladost svoji. 130 Má plný pestrých květů klín: Tu jasmín s opojnou vůní, tu narcis bělejší nad leknín těch hlubokých, podmořských tůní; Tutu růže, fialka, maceška... Ó hlubiny snů a touhy! Volba zde nebude přetěžká, sen blaha nebude dlouhý. Jen v klín jí sáhni, nač ohledy? Děláš to stár jsa a ve dne, vždy prostičký kvítek resedy tvá ruka z těch pokladů zvedne. Co dýcháš její líbezný dech, tvá hlava k prsoum se kloní, a odtamtud cosi zní jako vzdech, tak dojemně ten květ voní. Viď, barev neplá nádherou, je skoro střízlivě chudý, však s celou vezmi jej důvěrou do světa hoře a nudy. A zpátky pak! Zde v šer a dým se záhy břehy ty halí. Je resignací, přátelstvím? V tom věru rozdíl je malý. 131 Slyš z lodě signal! – Čas je zpět, snů sítě skutečnost drtí, však v ruce své držíš resedy květ, a bude vonět – až k smrti! 132