V KRAJ ZAŠLÝCH DNŮ.
(ZIKM. WINTEROVI.).
V kraj zašlých dnů, ó duše, viď,
si zaveslujem rádi.
Co nás tam chytne v kouzla síť,
to je to naše mládí.
To ostrov kdesi odlehlý
je v tichém, tropickém moři,
v ráz majáky břehů všech vyšlehly,
a na cestu nám hoří.
A jedem. Noc tak tichá jest,
a ostrov nám vždy blíže;
ó vidíš archipelem hvězd
plát souhvězdí jižního kříže?
A jedem. – Již jsme přistáli.
Ó palmy, ó laury, ó cedry!
Ó břečtanem spjatá úskalí,
kde úkoj a mír vlá štědrý!
Půl lianami zakryta
tam jak zjev etherný stojí
půl Madonna, půl Perdita –
a zříš v ní mladost svoji.
130
Má plný pestrých květů klín:
Tu jasmín s opojnou vůní,
tu narcis bělejší nad leknín
těch hlubokých, podmořských tůní;
Tutu růže, fialka, maceška...
Ó hlubiny snů a touhy!
Volba zde nebude přetěžká,
sen blaha nebude dlouhý.
Jen v klín jí sáhni, nač ohledy?
Děláš to stár jsa a ve dne,
vždy prostičký kvítek resedy
tvá ruka z těch pokladů zvedne.
Co dýcháš její líbezný dech,
tvá hlava k prsoum se kloní,
a odtamtud cosi zní jako vzdech,
tak dojemně ten květ voní.
Viď, barev neplá nádherou,
je skoro střízlivě chudý,
však s celou vezmi jej důvěrou
do světa hoře a nudy.
A zpátky pak! Zde v šer a dým
se záhy břehy ty halí.
Je resignací, přátelstvím?
V tom věru rozdíl je malý.
131
Slyš z lodě signal! – Čas je zpět,
snů sítě skutečnost drtí,
však v ruce své držíš resedy květ,
a bude vonět – až k smrti!
132