IX. KANÁR.

Jaroslav Vrchlický

IX.
KANÁR. (A. KLÁŠTERSKÉMU.)
Jej v úzkém okně zřel jsem nejednou, jež nad chodníkem malé ulice se vznášelo, pár kroků krámek byl, kde s nítěmi a přízí, bavlnou a střižným zbožím v malých rozměrech měl obchod jeden starý mládenec. Pan Šimon říkali mu v okolí. Ten dobrý muž měl radost jedinou a tou byl kanár; sotva ráno vstal, než před snídaním krám svůj otevřel, na toilettu klece kanárčí čas všecken věnoval, a byla radost se podívat, jak vždy jak z křišťálu koupelka hrála v okně třpytivá, i úzká skříňka na mosazných drátech na semenec, a mezi dráty kus jak cukru připevněn a žemličky, na straně klícky trochu žabince 184 a v rohu drobný klásek jitrocele, že jako pod zelenou, v zahrádce byl kanár celý den. Pak teprve sed k snídaní pan Šimon vesele a četl zvolna svoje noviny, a zbožně zpěvu ptáka naslouchal, jenž třepil svoji notu jásavou o malé jizby nízké klenutí, a křičel často tak, že dobrácky jej musil zakřiknout; když nešlo to, on čistý, bílý přes klec hodil šat, a křikloun ztich. Však brzy litoval pan Šimon ptáka v bílém žaláři, svůj šátek sňal a otevřít šel krám. I začal denní ruch a zvoneček u dveří krámku cinkal o závod. Co mladých kupovaček se tu mihlo pro jehly, dráty, nítě, knoflíky a steré drobnosti. Pták za to měl, že musí vždycky zvonek překřičet. A jestli ob čas kmotra hokyně, neb starý pensista, jenž jarní den ve blízkém parku trávil procházkou, se zastavili na delší zde klep a hovor hlasitý se rozproudil, tu kanár teprv jako o závod své trylky pouštěl v hlučný rozhovor, pan Šimon že si rady nevěděl, zříz’ jabka kus a strčil do drátu, by neposeda ztichl – na chvíli. 185 Jak zvonek třesknul, kanár zpíval dál. Tak leta žili Šimon s kanárem, a kolem okna spěje častokrát jsem v duchu řek si: Zbytek idylly sem z vřavy města prch za úzké okno ve níťařského krámu přístěnek. Tu náhle tato tichá idylla se zhroutila ve drama krvavé. Krám zůstal zavřen dlouho do rána všem na podiv... a dlouho klepali, a nikdo neotevřel, násilím když vešli do vnitř, stáli ztrnulí. Pan Šimon ležel na své pohovce, měl prostřelenou lebku revolverem, krev zvolna z čerstvé rány kapala na podlahu i starý koberec. Však jak by nic, pták v kleci útulné, ač nebyl obstaraný pro dnešek, si zpíval stejně... Různé domněnky a pověsti se nesly okolím. Snad nešel obchod, vnitřní jakés dráma svůj pátý akt zde našlo po letech a sehrálo se... Nikdo nevěděl. Pan Šimon sám byl v světě bez přátel a blízkých příbuzných, ač vlídný k všem, o vlastních poměrech vždy mlčenliv a nedostupný. Těžký věru soud a nač a z čeho soudit? U kamen jen zbytky připálených papírů 186 a jakés účty našli – zaplacené, však dopis nikde žádný. K poledni se dostavila soudní komisse a lékař, mrtvolu by ohledal, a všecko zjistil, tělo odnesli pak zřízenci oddo kaple obecní, krám zavřeli a pečeť úřední na dveře přivěsili, jak to zvyk. Po celou dobu úředního aktu pták tichý byl a v kleci nehnul se, jak tušil by cos v hrůze nezvyklé, tak tichý byl, že nikdo si jej nevším. Leč sotva opustili chudý krámek, a dveře s třeskem zapadly – tu v ráz se křičet jal; tak z plna hrdla pělpěl, jak zvyklý byl... Dva soudní zřízenci se zastavili v tiché ulici, kde ptáka zpěv se hlasně rozléhal, a krátkou chvilku hlédli na sebe. „Než provede se soudní řízení o pozůstalost pana Šimona, děl starší z nich, pták hlady zahyne!“ A mladší hlavou kývnul a šli zpět, a sňali pečeť oba dojati, a ptáka odnesli, byl zachráněn. A do nádvoří městské trestnice teď pouští trylky svoje veselé jak druhdy v krámek pana Šimona, 187 však obetkává zasmušilé zdi touž poesií jara, života, a ubozí, již k mřížím studeným své tisknou tváře bledé, zoufalé, jej zapotřebí mají mnohem víc. 188

Básně v knize Napadlo rosy: