X. TO, PROSÍM, NEDOVOLÍ PŘEDPISY.

X.
TO, PROSÍM, NEDOVOLÍ PŘEDPISY. (M. A. ŠIMÁČKOVI.)
Dnes byl jsem svědkem této trapné sceny: Šel procházkou jsem vzhůru k Petřínu, sníh napadl a v smutném večeru tuh pod nohou, kol šero nevlídné. U kláštera tu milosrdných sester zřím lidí sběh – ti živě rokovali, neb ženský element v nich převládal. Kol ubožáka stáli v polokruhu. „Co stalo se?“ – – „Zde klesl ubohý, dál nemůže a neví, kde by přespal, jest vysílen a bez haléře, zvonil u fortny zde a prosil o nocleh. Hlas drsný však jej z nitra zarazil: ,Zpět, cháme, odsud!‘ – Okno zapadlo, a sám zas tady zůstal na dlažbě, a sténá bolestí. Co počít s ním?“ „Já pro strážníka dojdu,“ pravila z žen jedna. – „Na ochrannou stanici by bylo líp,“ zas druhá podotkla. – „Jak dávno nejedl as,“ mnila třetí. „Kde octne se v té noci prosincové?“ 189 A chuďas zatím úpěl na dlažbě v svá ňadra zarývaje obě pěstě, a svíjel se. Dál kmotry rokovalyrokovaly, co počít mají. Muž v tom kolem šel, až k bradě upjat v kožich nádherný, a rovněž jako já se zastavil a ptal se „Co se děje?“ Vyslech vše od začátku a kynul hlavou jen, a zazvonil u dveří klášterních, a vrátnému, jenž v okně zjevil se, na muže na dlaždění ukázal, a žádal jej, aby ho vpustil dál. Než na chuďasa vrátný vlídnější, však přece s jistou dosí drzosti děl: „Nelze, pane, mám své předpisy!“ a s rachotem mříž okna spustil zas. Však pán se nedal odbýt. Zazvonil, a sotva cerber nazved okeničku, svou visitku mu přímo strčil pod nos a pánovitě děl: „Na moje jméno a zodpovědnost moji, otevřte a vpusťte toho nemocného muže!“ Hned přečet vrátný lístek, v tváři zbled, a hluboce se klaněl „Račte, prosím... však nemohu a nesmím, o můj chleb zde běží – líto mi, však nemohu...“ 190 – „Tak zavolejte mi sem představenou!“ děl klidně starý pán. Muž skroutil hřbet a zmizel na chvíli. A zatím větší shon lidí byl na úzké cestě kol... Pár dlouhých vteřin, trapných, konečně se v okně objevila žlutá tvář ve stínu bílé, tuhé plachétky, ven vyhlédla a úsměvem se stáhla, v němž s octem v zápasu byl sladký med, a slova ozvala se šeplavá: „Ach, Excellencí, jaká čest – však žel, mně nelze vyhověti vaší prosbě, zde ženský klášter jest – a to je muž... Jak ráda bych – však nemůže to být, to, prosím, nedovolí předpisy.“ – „On omdlévá již, hleďte v jeho tvář,“ děl starý pán, „snad jest i skonu blízký!“ – „Mně líto, Excellenci, nemohu dál vpustit jej, ač k vůli vám bych všecko... však, prosím, nedovolí předpisy...“ A s rachotem zas okno zapadlo, muž na dlažbě se svíjel, úpěl dál, pán rozmrzelý reptal – odešel – sněm ženských pomalu se rozprch též, sníh padal víc a chladno vzrůstalo, 191 noc vlhká, mrazná s družinou svých stínů již padala... – Co dál s ním bylobylo, nevím. Jen jedno vrylo se mi do duše: Jak možno nechat mříti člověka na dlažbě, v nemoci a hladu, v zimě, že mužem jest, ne ženou náhodou? A jako ironie ostrý mráz mou duší táhla lehká výmluva: „To, prosím, nedovolí předpisy!“ 192