X.
TO, PROSÍM, NEDOVOLÍ PŘEDPISY.
(M. A. ŠIMÁČKOVI.)
Dnes byl jsem svědkem této trapné sceny:
Šel procházkou jsem vzhůru k Petřínu,
sníh napadl a v smutném večeru
tuh pod nohou, kol šero nevlídné.
U kláštera tu milosrdných sester
zřím lidí sběh – ti živě rokovali,
neb ženský element v nich převládal.
Kol ubožáka stáli v polokruhu.
„Co stalo se?“ –
– „Zde klesl ubohý,
dál nemůže a neví, kde by přespal,
jest vysílen a bez haléře, zvonil
u fortny zde a prosil o nocleh.
Hlas drsný však jej z nitra zarazil:
,Zpět, cháme, odsud!‘ – Okno zapadlo,
a sám zas tady zůstal na dlažbě,
a sténá bolestí. Co počít s ním?“
„Já pro strážníka dojdu,“ pravila
z žen jedna. – „Na ochrannou stanici
by bylo líp,“ zas druhá podotkla. –
„Jak dávno nejedl as,“ mnila třetí.
„Kde octne se v té noci prosincové?“
189
A chuďas zatím úpěl na dlažbě
v svá ňadra zarývaje obě pěstě,
a svíjel se. Dál kmotry rokovalyrokovaly,
co počít mají.
Muž v tom kolem šel,
až k bradě upjat v kožich nádherný,
a rovněž jako já se zastavil
a ptal se „Co se děje?“ Vyslech vše
od začátku a kynul hlavou jen,
a zazvonil u dveří klášterních,
a vrátnému, jenž v okně zjevil se,
na muže na dlaždění ukázal,
a žádal jej, aby ho vpustil dál.
Než na chuďasa vrátný vlídnější,
však přece s jistou dosí drzosti
děl: „Nelze, pane, mám své předpisy!“
a s rachotem mříž okna spustil zas.
Však pán se nedal odbýt. Zazvonil,
a sotva cerber nazved okeničku,
svou visitku mu přímo strčil pod nos
a pánovitě děl: „Na moje jméno
a zodpovědnost moji, otevřte
a vpusťte toho nemocného muže!“
Hned přečet vrátný lístek, v tváři zbled,
a hluboce se klaněl „Račte, prosím...
však nemohu a nesmím, o můj chleb
zde běží – líto mi, však nemohu...“
190
– „Tak zavolejte mi sem představenou!“
děl klidně starý pán. Muž skroutil hřbet
a zmizel na chvíli. A zatím větší
shon lidí byl na úzké cestě kol...
Pár dlouhých vteřin, trapných, konečně
se v okně objevila žlutá tvář
ve stínu bílé, tuhé plachétky,
ven vyhlédla a úsměvem se stáhla,
v němž s octem v zápasu byl sladký med,
a slova ozvala se šeplavá:
„Ach, Excellencí, jaká čest – však žel,
mně nelze vyhověti vaší prosbě,
zde ženský klášter jest – a to je muž...
Jak ráda bych – však nemůže to být,
to, prosím, nedovolí předpisy.“
– „On omdlévá již, hleďte v jeho tvář,“
děl starý pán, „snad jest i skonu blízký!“
– „Mně líto, Excellenci, nemohu
dál vpustit jej, ač k vůli vám bych všecko...
však, prosím, nedovolí předpisy...“
A s rachotem zas okno zapadlo,
muž na dlažbě se svíjel, úpěl dál,
pán rozmrzelý reptal – odešel –
sněm ženských pomalu se rozprch též,
sníh padal víc a chladno vzrůstalo,
191
noc vlhká, mrazná s družinou svých stínů
již padala...
– Co dál s ním bylobylo, nevím.
Jen jedno vrylo se mi do duše:
Jak možno nechat mříti člověka
na dlažbě, v nemoci a hladu, v zimě,
že mužem jest, ne ženou náhodou?
A jako ironie ostrý mráz
mou duší táhla lehká výmluva:
„To, prosím, nedovolí předpisy!“
192