STARÝ CITÁT.
Můj Taliarchu, napij se vína!
Horac.
Kdo byl ten TaliarchTaliarch, já nevím a se neptám,
já slyším sladkou radu básníka,
ji poslechnuposlechnu, jak byl bych onon, a hrdě deptámdeptám,
co žalem, nechutí mne proniká.
Snad byl to snílek jen, moderní člověk chabý
jak já, v své doby vyvržený spor,
znal přátel lísání i klep, jímž římské baby
ve srdci mužném zmáčkly každý vzdor.
Snad byl to škarohlíd, jenž v minulost jen toužil,
a chválil stále dávno zašlý čas,
jenž za sluncem se vždy jak duchový stín ploužil
a viděl tmu, kde jiným hořel jas.
Snad byl to pokrokář – již byli v dávnověku –
jenž myšlénky své doutnák hrdě nes
pod loďku mínění a rád s ním skočil v řeku,
byť rudý ohně sloup se za ním vznes!
Ať byl kdo byl, to pět; on rady potřeboval,
a pomoci a pěvce útěchy,
snad ani netoužil, snad ani nemiloval,
snad lhostejný byl v doby neplechy.
108
Však chtěl jen zapomnít, neb v tom je pouze spása,
a tak se setkal se svým poetou,
a jistě poslech jej... Dionys v číši jásá,
hned hoře stín je, naděj koketou.
Sny chmurné domů jdou, vše kvete a vše hoří,
a starým rájem je ta stará zem.
Můj Horáci, měj dík! Jen úsměv krásu tvoří,
dnes aspoň z duše Taliarch tvůj jsem.
109