Nač máme v odvěké se ukrývati masky,
a starý lidstva boj začínat poznovu?
Já dím ti naposled, že já jsem duchem lásky,
ty zloby duch a okovů!
Na chvíli hodíš si na svou tvář masku moji,
a světem volnost zní a staré pýchy vzdor,
jsi chvíli světa pán, svět dokud zuří v boji –
však v jádru oheň jsi a mor!
A vlny ulehnou a zvedne se zas člověk
a kol se rozhlédne a soudí, měří zas;
na věčna orloji se šine rafij o věk,
a vítěz jediný jest – Čas!
Ba skoro pravdu máš, nač odvěké ty masky,
ty pravíš, láska jsem! a starý despot v tom
se v tobě probudí a strhne masku lásky,
a kolem hází blesk a hrom.
Já odboj věčný jsem, torpedo v lidstva lodi,
kdys revolucí zván, dnes anarchií jsem,
a puma, šílenec již v díla věků hodí,
jest mým jen úšklebkem.
A vlny ulehnou, škrabošky vymění se,
a pouze satan můž se tomu boji smát,
je lidstvo zdrceno – však pravdy nedozví se,
zda vzpoura blahem jest či řád.
Já vždycky budoval, ač pomalu a v tichu,
a tobě bránil se, je zbraň má vzdělanost.
Mně všecky snahy tvé i vzdělanost je k smíchu,
máš pravdu, já jsem pes, jenž vlastní hryže kost.
Tvá celá budoucnost je v pěsti tvé a břichu!
Proč takým stvořen jsem? Však já mám na tom dost!
A časy kvačí dál, svět drahou svojí spěje,
a člověk rodí se a člověk umírá,
ty prvním zpěvem jsi té velké epopeje,
ty ale nejsi tím, jenž všecky zavírá;
však jedno jasně vím,
to vždy můj hlásal rým:
kdo princip žití jest a vždycky tvořící,
kdo pouze živel zlý a stále bořící;
však v jednom svorní jste, nechť o jiném se rvete:
Myšlenky slávu žádný nesnesete,
pro velkost máte kříž a v myslitele leb
jen trní a v dlaň hřeb!