Byls pěvcem lásky, radosti a zdraví,
vždy mladý srdcem, duchem bohatýr –
dnes kmet jsi – a co duše tvá ti praví,
když zří kol sebe věku v mračný vír?
Svět sešílel... Když volnosti svit zlatý
se rodil, jun jsi zoři jeho zřel –
co nadějí v něj lidský duch klad vzňatý,
když nad svět červánky své rozestřel!
Však mnohé sklamání čas vrhl v cestu,
bludičkou zhasla hvězda mnohá též,
co zjevením se zdálo věrozvěstů,
na konec v šalbu mění se a v lež...
Tys věřil vždycky! Nezlomný a hrdý
tvůj zpěv vždy k slunci jásal nad nivou,
a v kraj když zhoubu osud nesl tvrdý,
ty, skřivan, vesnu pěls mu zářivou.
Tvé srdce dost vždy mělo snů a květů,
bys jimi obdařil sta jiných zas –
zda ještě věříš ohněm dávných vznětů,
když zdá se, lidstvu štěstí den že zhas?
Když vše, co kvetlo krásou, idealem
co slulo, v tmu se řítí muk a běd,
když nitro každé rozvráceno žalem,
a víra v dobro, naděj tuhnou v led?
Staletí setba mrtva? Sežehnuta
žeň myslitelů, věštců jasná zvěst?
Viz, dál se valí divá bouře krutá – –
to, lidstvo, trofej poslední tvých cest?
Ty pěvče lásky, radosti a zdraví,
hold úcty své ti nésti chceme dnes –
leč noc kol číhá, děs – a krok se staví – –
co řekneš nám? Svět v propast hrůzy kles...
Ty pravíš: – „Přišla chvíle podvečerní...
Leč mějte naději, jak já vždy měl –
zas vzhůru srdce, vstaňte, malověrní,
duch nelekne se blesků žhavých střel!
Po bouři vzplane duha – blesků plamen
kaz duší sžehne jen, a ve přístav
loď naše vpluje zas...“ Dím: Staň se, amen!
S tou vírou, nadějí, buď, pěvče, zdráv!