LEGENDA.
Šel žitným lánem kdysi Ježíš Kristus.
Šel tiše zabrán v svoji svatou dumu,
pár kroků za ním jeho učenníci.
Den parný byl. Ve nízkém stínu klasů
se krčil bílý svlačec s vonnou číškou,
mák hořel ruději a koukol kýval
jak v snění nakloněnou těžkou hlavou.
Na mezi prostá čekanka tu stála,
jí azur lístků bled tím žhoucím žehem,
že choulila se pod paprsky slunce
bez stínu, sama...
Náhle Vykupitel
se zastavil a stál.
A slunce plálo
všem do týlu a skrání. Učenníci,
již musili se rovněž zastaviti,
s otázkou v zraku na se pohlíželi,
proč dál Pán nejde. Ale on stál posud
jak přimrazen a hleděl v bezdný azur
kol sálající neúprosným sluncem.
– Což nepůjdem dál? V poslez řekl Petr.
„Tam kyne stromů skupina a za ní
ves tmí se, pojďme, Pane!“ – Ale darmo!
19
Jak přimrazený na místě stál Ježíš,
i stáli též, ač neradi a skoro
již reptajíce. Pán stál ustavičně,
zřel k nebesům v to neúprosné slunce,
a teprva až zenith opustilo,
v svém, sklonivši se, zmírnilo se žáru,
hnul svatou nohou a děl s božským klidem,
lem odhrnuje tkané svojí řízy:
„Teď můžem jíti!“
Sotva o krok jeden,jeden
se hnul, čekanka, před tím svadlá skorem,
před nimi svěží stálástála v lesklé barvě,
jak v chvíli jitra, ba na lístkách skromných
jí zřeli pláti velké kapky rosy.
Zda úkoj v žár anebo slzy díků?
20