Já nevím, četl jsem to nebo snil,
však zdá se mi, že sám jsem při tom byl.
Na pyšném hradě, který v luh se sklání,
magnátská žila ovdovělá paní;
ač hrdá, zpupná, srdce led a mráz,
přec lidu jednou vystrojila kvas,
a dala vyvaliti vína sudy
a rozehráti fujary a dudy.
A dobrý lid se veselil a smál
a v jeho středu cigán, šumař stál,
a toho paní všimla si a v hrad
jej uvedla a kázala mu hrát.
A cigán začal: Struna divě sténá,
to prudká melodie bezejmená,
stesk lidu v ní a věčné jeho lkání,
pláč k tyranu, jenž nezná slitování,
v ní opuštěné krby chudých chatek
a dětský pláč a vzdechy sirých matek,
bol mladých podvedených srdcí kvílí
v té písni. Paní naslouchala chvíli
a brzy řekla: „To není ta pravá,
již slyšet chci, toť nota příliš lkavá,
já smát se chci, spusť jinou okamžitě!“
A cigán melodii změnil hbitě,
hrál jinou píseň. Paní naslouchala;
v té písni divé plesná nota hrála,
to jásot byl a hossana a ples,
sta zvuků frašných, veselosti jez
byl stržen celý, znělo to a pělo
jak mladé dívčí obnažené tělo,
jak sokol, volnou perutí jenž mává.
Leč paní trpce dí: „To není pravá,
já jinou chci a jinou čekala jsem.“
A housle jiným počaly znít hlasem.
To byla píseň prostá, nehledaná,
jak chudobka, jež zkvětla v trávě z rána,
jak zvonek zní na hrdle rudé krávy
v luh porosený horské do dálavy,
jak píseň děcka, které hlídá stádo
a sobě zpívá, na světě jsouc rádo,
jak dívka zpívá, kterou všecko těší,
i vínek, pod svatý jejž obraz věší.
Leč magnátka se mračí pohrdavá:
„Tu teprve nechci! to není ta pravá!“
Dál cigán trpělivě struny stiská,
msty žehem divokým to z nich teď blýská,
to děsný skřek havranův a čekanu,
kde o kořist se rvou, než dojde k ránu,
to bubnů třesk, v jichž kvilné epopeji
beťára k magnátovi odvádějí,
krad, bude viset, krátký proces s ním...
Však pomsta bdí a zbytek halí dým,
dým panských zámků, třesk rozbitých pout,
a kletba sirotků, vdoviných slzí proud,
jenž věky teče dál jak horská láva.
A paní vrtí hlavou: „Není pravá
ni tato píseň, jinou ještě zkus!“
A cigán hraje. Žití celý hnus
zní v krátkých notách jako rozsekaných,
zní v trilkách u kobylky jakby štvaných,
a v křeči jejich šílí genius.
Však paní rukou křečovitě mává:
„Dost, zaraz, tato teprv není pravá!“
Tu poprv na rozpacích cigán stál,
pak uklonil se mlčky, housle vzal,
a magnátce je ironicky dává:
„Teď hrajte vy, snad ta bude ta pravá!“
Já nevím, četl jsem to nebo snil,
však zdá se mi, že sám jsem při tom byl.