JDA KOLEM HROBU NEZNÁMÉHO ČLOVĚKA.
Spi jak poutník znavený!
Trny vše a kameny
dráhy svojí neciť již...
Odlož tady všecku tíž;
čím hloub v zemi zapadneš,
tím jsi nebi blíž!
Neznámý tvůj život byl,
v ocean se kapkou vlil,
zaplál, nežli Smrti trysk
dohnal tě, tvé hrdlo stisk,
v jehož dechu vychladneš –
z všeho malý zisk!
Trochu hlíny – skrovný květ...
Dále bude bouřit svět...
O dušičkách lampy plam
bude chvilku čelit tmám,
proč? – To sotva uhádneš...
zas pak budeš sám!
50
A přec mnohem je ti líp
pod krovem těch starých lip,
kde se větev zakývá,
když pták nad ní zazpívá...
Zda kdy vstaneš, omládneš
jako za živa?
Atom světla, života,
prach, jenž vírem kolotá,
jiskra, pýří, Boží dech
v ňadrech mých a ňadrech všech,
svit, jejž hmotě ukradneš
v dlouhých aeonech?
Jedno! Ve tmy objetí
nebudeš to věděti,
světu vrácen, stopen v tmách,
látka kosmu v proměnách...
Nový tvar než ovládneš,
starý – dávno prach!
Ze života orloje
vypad jsi – ne bez boje.
V tom jen štěstí, co má svět,
že v ten stroj, jenž všemi klet,
v tom, když jednou vypadneš,
nelze tě dát zpět...
51