DO MROUCÍCH ČERVÁNKŮ...
Do mroucích červánků se dívám, jak můj zvyk,
a srdce ouží se a vlhne oko v mžik.
Co zlatých hradů tam, co beránků a vln,
co květů báječných, kterými azur pln!
Jak náhle týčí se a hroutí, splývají,
z nich známé postavy a tváře kývají,
snů mladých fantomy, naděje ztracené,
mdlým leskem vzpomínky jen slabě zlacené.
To trvá vteřin pár a vše to zmizí v let,
kol stoupá šero již, tma zvolna halí svět.
Ó matné reflexy! Ó svity prchavé,
se chvící na desce mé duše mlhavé!
Snad vkládám do vás víc, než těkavý váš tvar
tam hostí, setkaný jen z ozářených par?
I ve vás prázdnota jak dávno v srdci mém!
Jste světla posledním jen chvějným odleskem,
jež brzy uhasne,uhasne jak v duši mé ta zář,
z níž tká si obrázky mdlý pěvec samotář.
Jej zahrne též tma, jak slední zhasne jas,...jas...
Snad proto, červánky, tak dojat zdravím vás!
***
65
Cos v mracích dohořívá... Snad mroucího dne krása,
snad všecky naděje, sny mládí, nadšení?
Cos při tom v duši zpívá, mně zdá se, že to jásá,
jak nejvíc voní květ ve tichém setlení.
Tam plný purpur jest a dole již se stmívá, –
cos v mracích dohořívá...
Cos v tobě dohořívá, má duše unavená,
to jistě naděj tvá, tvé sny a nadšení,
čím skutečnost tě zrývá, čím sklamala tě žena,
čím chřadlas v skleníku své touhy, v šílení.
V tvých zpěvech purpur plá, však v tobě již se stmívá...
Cos v mracích dohořívá.
66