IV.
PRSTY.
(JAR. HILBERTOVI.)
Den v prosinci. – Kol náledí a sníh,
v svůj plášť neb kožich každý zahalen
až po bradu a každý pospíchá.
Sníh začal padat, brzy v metelici
se proměnil, v to ostrý vítr fičí.
Jak po kluzkém tu kráčím chodníku,
vůz jede kolem. Divný, černý vůz,
jak velká rakev celý, bez oken;
jen u střechy má mřížky a z těch mřížek
ven kasají se mrazem zrudlé prsty
a celé skřehlé... hmatají a drtí
ty mřížky ledové... Čí jsou to prsty?
A tváří nelze vidět a vůz letí,
jak v koně mlátí vozka. Jen ty prsty,
ty zrudlé, zkřehlé a namrzlé prsty
se derou ven a drtí v marné křeči
tu černou stěnu podivného vozu.
Kam letí tento? – Možná do blázince
a možná do vězení... Stejná bída!
A kolem chvat a shon velkého města,
ruch kročejů, hřmot vozů, divý hlahol,
176
a spěch a vír... A jen ty zrudlé prsty,
ty zimou skřehlé, unavené prsty
dál drtí mříže svoje, vůz jak cválá.
Čí jsou to prsty?... Mužů a žen, jakých?
a kam to spějí v tomto divném voze?
Já nevím. – Zmizel vůz a jen ty prsty
zřím před sebou, v nich výkřik po svobodě
já slyším zdeptaný, po teple, míru,
po svátku lidí všech. – Co je tu vina?
Co blud a hřích a zločin? Tyto prsty,
ty zimou skřehlé, tápající prsty
a volnost, vzduch a světlo hledající
zřím před sebou a ptám se: Kde jsou lidé?
177