VI.
SOUD NAD MRTVÝM.
Časopis „Mercure de France“ přinesl krátce po smrti Alex. Dumase syna hlasování 81 mladých spisovatelů o velkém nebožtíkovi. Věci tenkrát vyslovené nezůstanou skvrnou literatury, nýbrž jen smutnou charakteristikou literární spo ečnostispolečnosti na konci století.
Když váhy svojí mísky Osiris
nad mrtvým nechal spadnout, již byl souzen.
Však to byl smrtelník – Osiris božství!
A křesťanství jak učí, sotva z těla
duch vyjde, k soudu sedá Ježíš Kristus,
vše odhadne, co zásluhou a bludem,
a soudí dobře – jistě spravedlivě,
neb on je božství... To lze všecko chápat.
Však umře velduch. Jmeno jeho leta
rtem tisíců jak zlatá včela spělo,
a každý cítí této ztráty tíhu.
Však nezasedá Osiris ni Kristus
v soud ukvapený, ale špačků četa
a chlapců konsilkoncil.
– Pokrytec a šosák!
180
– Ten, velký spisovatel? Skoro myslím,
že ani spisovatel nebyl vůbec!
– Já nečetl jsem ni dva jeho řádky!
– Byl největším, když přestal psát a mlčel!
– Ten přežvýkavec cizích myšlenek!
– A konec konců: Kdo z nás vůbec o tom
ví ještě, že dnes žil a světem zatřás?
– To jakás legenda, on vůbec nebyl. –
Snad byl bych přece zamyslil se trochu
nad tímto soudem špačků nebo dětí,
jenž nad mrtvým tak soudil, psal a tisknul,
však u nás ještě živým tak se děje,
tu věru škoda – zamyslit se vůbec.
181