XXI.
REMINISCENCE.
(AL. JIRÁSKOVI.)
Je věru těžko někdy, zapomenout...
a bezděky přes času vír a shon,
přes všedních, nových událostí vřavu
se stará křivda v duši hlásí zas,
a křičí jako živa, jako včera
by teprv stala se...
Zde příklady:
My v staroměstské byli radnici
při jakés komissí. Šlo k večeru
a do délky se táhla porada.
Než protokoll byl sepsán, k oknům blíž
jsme přistoupili prastarého sálu,
a zřeli dolů tmavé na náměstí,
kde málo lamp jen spoře blýskalo.
„Snad odsud dívali se na popravu,“
děl soudruh ke mně s hořkou ironií,
v hloub ukazuje, Marianský sloup
kde matným zlatem blýskal... „Lešení,
to stálo tam a věnec vzácných paní
193
zřel odsud klidně mezi třeskem bubnů,
jak starý Kaplíř kleká ku špalku,
jak meč se zablesk, jako lesklý had,
na šíji jeho.
Těžko zapomenout!
Přec nelze vyrvat z mysle budovy
a místo, kde se staly také věci...“
Já vzdychl jen a nechtěl myslit dál...
Po měsících, máj opět k zemi kles,
my ve spanilé noci měsíčné
jsme přes most šli. Jak bájná pohádka
po obou březích Praha rozseta,
sta světel na Letné a sta jich v řece
se zhlíželo a hrálo v odlesku,
a řeka šuměla jak stará báj,
a věže, dómy, řada budov kol
jak vzdušné sny se v hvězdách ztrácely:
Tu staroměstská věž jak minulost
před námi stála. Tiše pravil druh:
„Na této straně, jak jdem po mostě,
šest viselo hlav v koších železných
v plen ptákům nebes. Dlouho černá krev
s nich dolů stékala a vítr hrál
si s jejich vlasem, žloutly, sbělely,
a příšerně dál cenily se v hloub
nad chodců davy. Zde jich bylo šestšest,
na druhé opět šest – a jaké hlavy!
Tu Kaplíř, Budovec a Jesenský,
194
tam jiní zas. – Dost možná, chybili,
však viseli zde dlouho. Lze tu věž
nám vyrvat z mysle jak to náměstí?“ –
Já vzdych jen a myslit nechtěl dál.
Jeť věru někdy těžko zapomenout...
195