Hold svatých tří Králů.
(Panu hraběti V. Boos-Waldeckovi.)
Víš, onen tichý pokoj v starém zámku,
(až podnes tančí před mým zrakem divný
a staromodní vzorek jeho parket),
kam zavát byl jsem na pár dnů jak plavec
na slunnou výspu? Nad mým ložem visel
Van Eyckův obraz, a já denně musil
se dívati naň, až mi utkvěl v duši.
Hold svatých Králů byl to Spasiteli:
Ti z dálných přišli zemí, ale jiné
jich bylo vzezření, než z doby dětství
a z běžných si je tradic představujem.
Z nich první, Melichar snad, klečel v předu
ve prostém hávu učence, jak skolár
byl cestující s tváří vyholenou
ostrého profilu, své obě ruce
měl spjaty zbožně na ňadrech, kde řetěz
na černém jeho talaru se houpal.
Dar jeho na zemi stál v prosté skřínce.
Dál trochu klekal druhý s plným vousem,
šat prostý též, tvář bodrá řemesníka,
7
jak opustil by právě svoji dílnu
při zprávě o té nevídané hvězdě,
neb jak by chvátal k schůzi svého cechu.
V své jedné ruce držel divný biret
a v dlani druhé měšec s darem Pánu.
Pln rozpaků stál za nimi král třetí,
ten s černou tváří, kudrnatým vlasem,
ten trochu usmíval se; otrok za ním
do výše vznášel vásu s jeho darem.
A jako králové, tak všecko kolem,
i Panna s Děckem na klíně, i Josef, –
jenž chudák stranou stál a mačkal v ruce
svou čepici, jak říci chtěl by: Věru,
já nevím, kterak k poctě té jsme přišli! –
tak divné bylo a tak neobvyklé.
Ve stínu chléva míhaly se v zadu
kontury dobrých zvířat, v plném světle
část byla za králi a jejich druží,
kde v pozadí na koních divní lidé
před domy stáli podivného slohu.
A přec ten obraz dojímal, ač všecko
v něm archaismy hrálo; v tvářích postav
těch žila duše veliká a vroucí,
v nich přímost čet’ jsi, prostotu a víru
a oddanost a mužnou odhodlanost
8
a přesvědčení; v ryzí naivnosti
svých pos a posuňků, ve mocném vzruchu
svých duší chytli srdce básníkovo
a nutili přes nezvyklé své kroje
a celé vzezření své mužů z lidu
ku větší úctě, než kdyby zde stáli,
jak tradice je líčí, v plné slávě
a lesku východním.
Toť pravá síla
je umění, v kterém je duše, všecko;
jeť forma háv jen mody, vkusu, doby,
ta kletbě archaismu propadává,
však nesmrtelná duše, v pravdě ryzí,
dál svítí v svojí neztenčené kráse,
jeť právě duší, životem a pravdou.
9