SYMBOLY A SUGESCE.
[1]
Ekloga letní.
Sám sobě vrácen,
v tůň listí ztracen,
za sebou města hlomoz a dým,
půl v stínu, půl zlacen
ve trávě vysoké na břehu sním.
Slunce ať svítí,
tráva a kvítí
ať dýchá vůní do mojich snů!
Můj duch v nich se řítí
daleko, daleko do zašlých dnů.
K vodě se nahnu,
na sebe sáhnu,
nahý jsem, z vody jak vystoup jsem,
ó k pravěku bahnu
pud jakýs nutí mne, políbit zem.
[3]
Natažen celý
v topolů stmělý
koš nechám bloudit zdivený zrak,
co bzučí kol včely,
zlatem plá blatucha, purpurem mák.
Jak ležím v stínu,
na nohách třtinu
a mokrý písek hlubokých vod,
po chmeli a vínu
do dálky, do houště zrak můj se vbod.
Dlouho tam těkám,
skoro se lekám,
clona těch větví tmavých jak zeď
se rozhrne, čekám, –
satyr z ní kosmatý vystoupí teď.
Cosi tam skočí
jako dvou očí
stlumených stínem sálavý žár;
juž ke mně se točí,
z Hellady bratr můj: Zdar tobě, zdar!
4
Gajo, jsem já to?
Purpur a zlato
v kadeře sype mi Helios;
mé moderní bláto
mramor je řecký; slyš, zpívá kos!
Co se to děje?
Cítím, jak spěje
žilami línými bujná krev.
Mé srdce se chvěje,
bachických chorů z dálky zní zpěv.
Sterým zní hlasem
nad žití kvasem,
paianem radosti zabuší,
ba, Satyr sám já jsem,
polekán sahám si na uši.
Ty úží se v hroty,
ptáků všech noty,
vše napřed já hádám, květů vzrůst,
já život jsem hmoty,
slyším zdroj šuměti; trávu kol růst.
5
Evoe, blaho!
Edenská vláho,
vše střásti a být jen člověkem!
Ach, Evoe, haho!
Musil jsem, musil jsem políbit zem.
6
Hold svatých tří Králů.
(Panu hraběti V. Boos-Waldeckovi.)
Víš, onen tichý pokoj v starém zámku,
(až podnes tančí před mým zrakem divný
a staromodní vzorek jeho parket),
kam zavát byl jsem na pár dnů jak plavec
na slunnou výspu? Nad mým ložem visel
Van Eyckův obraz, a já denně musil
se dívati naň, až mi utkvěl v duši.
Hold svatých Králů byl to Spasiteli:
Ti z dálných přišli zemí, ale jiné
jich bylo vzezření, než z doby dětství
a z běžných si je tradic představujem.
Z nich první, Melichar snad, klečel v předu
ve prostém hávu učence, jak skolár
byl cestující s tváří vyholenou
ostrého profilu, své obě ruce
měl spjaty zbožně na ňadrech, kde řetěz
na černém jeho talaru se houpal.
Dar jeho na zemi stál v prosté skřínce.
Dál trochu klekal druhý s plným vousem,
šat prostý též, tvář bodrá řemesníka,
7
jak opustil by právě svoji dílnu
při zprávě o té nevídané hvězdě,
neb jak by chvátal k schůzi svého cechu.
V své jedné ruce držel divný biret
a v dlani druhé měšec s darem Pánu.
Pln rozpaků stál za nimi král třetí,
ten s černou tváří, kudrnatým vlasem,
ten trochu usmíval se; otrok za ním
do výše vznášel vásu s jeho darem.
A jako králové, tak všecko kolem,
i Panna s Děckem na klíně, i Josef, –
jenž chudák stranou stál a mačkal v ruce
svou čepici, jak říci chtěl by: Věru,
já nevím, kterak k poctě té jsme přišli! –
tak divné bylo a tak neobvyklé.
Ve stínu chléva míhaly se v zadu
kontury dobrých zvířat, v plném světle
část byla za králi a jejich druží,
kde v pozadí na koních divní lidé
před domy stáli podivného slohu.
A přec ten obraz dojímal, ač všecko
v něm archaismy hrálo; v tvářích postav
těch žila duše veliká a vroucí,
v nich přímost čet’ jsi, prostotu a víru
a oddanost a mužnou odhodlanost
8
a přesvědčení; v ryzí naivnosti
svých pos a posuňků, ve mocném vzruchu
svých duší chytli srdce básníkovo
a nutili přes nezvyklé své kroje
a celé vzezření své mužů z lidu
ku větší úctě, než kdyby zde stáli,
jak tradice je líčí, v plné slávě
a lesku východním.
Toť pravá síla
je umění, v kterém je duše, všecko;
jeť forma háv jen mody, vkusu, doby,
ta kletbě archaismu propadává,
však nesmrtelná duše, v pravdě ryzí,
dál svítí v svojí neztenčené kráse,
jeť právě duší, životem a pravdou.
9
Setkání.
Ó neříkej, že krutý osud lidský,
když pro vždy srdce milujících dělí!
Věř spíš, co pravda, že se najde vždycky,
v čem láskou city nesmrtelné vřely.
Věř, nemůžem-li v této pídi času
se obejmout a v jeden akkord splynout,
my jednou setkáme se v svorném jasu
všech smyslů; žít lze v přírodě, ne zhynout.
My umřem třeba v hořké resignaci,
od sebe míle budem pochováni,
však věř, vše pevně v cíl svůj vždy se vrací,
jak v kolébce vře v hrobu jedno zrání.
A přijde noc ta mystická a tichá,
kdy všecko bude dýchat sladkým bolem,
kdy v sadě lilje zkvete, zahrad pýcha,
hned světloška tu bude bloudit polem.
10
A jako slza horoucí a zlatá
do ňader květu zářícího skane,
a bude jásotem, co byla ztráta,
bol vyhrání se v štěstí svrchované.
Spát bude křemen, pohozený v strouze,
v tom kolo zdrtí jej a jiskra šlehne
a v jeden oheň vzplanou v staré touze
dvě duše hmoty, v něž zas život vběhne.
Vše zde je taj, co tvojí letí hlavou,
vše zde je taj i myšlenka i slovo;
kdys metamorfos projdouc řadu hravou
ty slétneš rým na pero básníkovo!
A najdeme se! Na mžik, skeptik řekne.
Však v mžiku splynutí tom kterak šťastní.
Ó nech nás žíti v té pohádce pěkné,
neb vyvrať dřív, že celý svět je básní!
11
Čím šumí lesy.
Čím šumí lesy, ptáš se, duše drahá,
kdy v steré harfy borovic a jilmů
zasáhne vichr neurvalou rukou?
Jen jedním šumí slovem, šumí láskou.
Hvozd pravěku stál, velebný dom Boha,
stál v slunce žehu, v měsíčném stál stříbře
a nepohnul se, ptáci s chvostem zlatým
jak padající hvězdy haluzemi
se míhali, zvěř šustla plachá klestím,
však velkých stromů koruny ty tiše
bez hnutí čněly v mlčenlivé nebe,
jak zpěvné rty jich tížila by kletba.
V tom náhodou dva šli kol milující,
tak mladí oba a tak oba krásní,
tak smaví oba a tak šťastní oba.
Stín pravil: Pojďte blíže v moje klenby!
Mech pravil: Rychle padněte v mou náruč!
Pták pravil: Dva jsou, zrovna jak my v hnizdě!
12
A poslechli a zašli v stíny lesní
a poslechli a usednuli na mech.
On sklonil hlavu v její plná ňadra,
jí objal šíj a sladké jakés kouzlokouzlo,
půl tajemství a polo zjevnou pravdu
jal šeptat se jí v perleťové ouško,
až zarděla se pod záplavou sladkou
jak nebe večerní, kdy zajde slunce.
A co dál šeptal, třtina jitrocele,
jež u nich stříbrným se chvěla klasem,
ze sympatie zachvěla se tiše
a začla vánkem kolíbat se snivě;
ten šelest chytly keře čilimníkův,
v jichž snětích dřímal Danain déšť zlatý,
a šelest rost, hloh jemu odpovídal,
pak habr, dřín, pak mladé svěží břízy.
Všem náhle bylo do zvěstí a šeptu
a z mlází po šedivé bradě mechu,
jenž chvěl se bukům z rozjízvených větví,
to vyhouplo se do koruny jejich,
že začly třást se, až se rozepěly
a začly šumět první sloky básně
té nekonečné, již zpívají lesy.
Zda věděl jitrocel, co šeptá mechu?
Zda věděl hloh, co čilimník mu šeptá?
13
Zda znala bříza, co povídá habru?
Zda habr věděl, co povídá bukům?
Co borovicím, klenům, vazům, dubům?
Kdo odpoví? – Však v jednu velkou báseň
teď spojily se všecky hlasy lesa
a zněly, pěly, vřely, hřměly spolu
jak milujících šepty sladkozvučné,
ve políbení sladší přešly ševel,
v živůtku rozpjatého tichý šelest,
ve krajek roztržených ostrou notu,
ve sladký výkřik: Má jsi, má jsi pro vždy!
A nad jich hlavou prostorem dál k hvězdám
se poprv nesla velká píseň lesů,
tož píseň života a píseň lásky.
Teď věděl každý strom i keř i trávkatrávka,
proč roste, bují a se těší slunci,
teď našly slovo tisíceré rety
všech listů zelených ve spleti větví
ať u kořene, ať juž na vrcholi,
kde v kšticích sedí posvátné jim jmélí,
teď zpívalo vše, neb vše znalo život
z prostého šeptu duší milujících
a z ševelu prvního políbení.
14
Nad hlavou jejich poprv v celé síle
a kráse zněla velká harfa hvozdů,
ta stozvuková, jejíž valné sloky
je hluboké a slavné oddychání
a jejíž rhytmus zvedá se a padá
jak obnažené prsy krásné ženy,
jež křičí: Láska! šeptajíce: Úkoj!
Tu náhle v této hymně tisíceré
skráň zvedli oba šumem vyděšení,
jí v sladký obličej vlas zlatý padal
ve rozpacích a rty se v bázni chvěly:
Ký hlahol to a jaká divná hudba?
On polibkem zas její stlumil bázeň,
v tu nekonečnou lesů symfonii
o notu víc dal – věř mi, od té chvíle
jen tajem lásky šumí velké lesy.
15
Sestina letního večera.
Den, zlatý fenix, v svém se tavil ohni,
na východě jen kupila se mračna,
jichž černá brva kryla v sobě blesky;
dech parný sálal z dlažby, zdí, střech, domů
a vůně táhla z uzavřených zahrad,
v níž jasmínu a fial mřela duše.
Jak město v žáru slunce, moje duše
jak mroucí den se ona taví v ohni
a z citů temných uzavřených zahrad,
nad nimiž dumy, trudu tmí se mračna,
se touha ozývá zpět domů! domů!
Fosforné rhytmů mozkem spějí blesky.
A jak mrou v oknech slední slunce blesky,
tak zastkvívá se unavená duše
reflexem minulosti! Z bájných dómů,
jež týčily své báně v jitra ohni,
tříšť zbyla trosek, jimiž táhnou mračna,
v nichž tmí se kostry stromů starých zahrad.
16
Ach! Státi dlouho u vrat starých zadradzahrad!
Zřít v slzách fontany mřít slunce blesky,
spět zřídlem labutě a nebem mračna,
a měsíc potom, jenž jak bludná duše
se zvedá v mystickém a bílém ohni
nad okapy a štíty starých domů!
Jak dítě zbloudilé, jež touží domů,
tu vůni cítit, plíseň a dech zahrad,
v běl vstoupit liljí, v pivoněk spát ohni,
a chytat všecky prchavé ty blesky,
kterými chví se velká Noci duše,
žít v okamžiku, strhat nudy mračna,
Óó krásný sen to byl by! Ale mračna
se kladou níž nad strmé střechy domů,
před bouří chví se jako ptáče duše,
van horký táhne alejemi zahrad,
přes fontan šlehly první ostré blesky,
svět v žlutém tonetone, fialovém ohni.
Ó vzpláti v ohni – Darmo úpí duše.
Ó s bohem blesky, dechy vonných zahrad,
jdu bez úkoje domů, v srdci mračna!
17
Hudba.
(Paní Zdence Hlávkové.)
Chrám zvolna tměl se; oken malbou třpytnou
se poslední svit slunce tiše krad,
v tvář světce tam, v Madonny tahy vpad,
jak motýli když duhobarví slítnou
pod klenbu starých rozložitých stromů.
Cos vážným zvukem přitlumených hromů
tu z hloubi zaznělo, pak výš se vzpjalo,
pak zajásalo, splývalo a tálo
na melodii, hlahol z vzdechů stkaný
hlas ženský provázel tam na varhany.
A rázem rostla křídla mojí duši;
vše velké, svaté, co zde život kruší,
co úsměv resignace a škleb spleenu
juž dávno zdeptal, vstalo na ten hlas,
jenž pod klenbou se vlnil, chvěl a třás,
a zdál se hlasem andělským být v stínu.
To kouzlo hudby; kde na slova naše
se připíná vždy hmoty závaží,
pár vzduchových vln temno proráží,
a skutkem je, co tušili jsme plaše;
18
Vzlet výš nad prach a popel k idealu
a ponoření se až v hloubku žalu
a nejvyšší, nač v žití času není,
ať zvem to spása, z viny očištění,
ať zvem to láska, vše ta hudba řekla,
jež po paprscích mroucích jasů tekla
přes roucha, tahy, světců aureoly
dál, z chrámu, stromů černých přes vrcholy,
by shasla slabým ohlasem kdes v poli.
Tu poutník, jejž sem náhody dech zavál,
v svém srdci cítě starých citů nával
v dlaň hlavu sklonil, zamyslil se zcela,
a chrámu loď, to lesa hloubka stmělá,
šel dál a dále, kam jej vedly tony,
jak Faust své slyšel velkonoční zvony,
a mezi mátou, douškou na pokraji
u cesty děcko viděl sedět v trávě:
azurem jeho velké oči hrají,
zří tázavě tak a tak pronikavě.
Ó nahlednouti v těchto očí hloubi,
v nichž světa všecka tajemství se snoubí!
A dítě ruku podává mu zvolna,
co kolem zní tak sladká, nyvá, bolná
ta melodie – varhan čili stromů?
19
To dítě víra, chce jej vésti domů,
je na něm, jíti a zas šťastným býti.
Pár kroků dál hřmí s plnou silou žití,
a ještě dál na hrobech kvetou růže.
O sny! Co všecko hudba dělat může!
20
Menuet.
Menuet své vážné vlny splítá,
napřed krok a krok zas volně zpátky;
v oku touhy zlatá jiskra kmitá,
hudby rhytmus však ji tlumí sladký
i ta ňadra třásní krajek skrytá.
V jizbu mou, kde žiju eremita,
upomínky křídlem v oddech krátký
známá nota padá – srdce vítá
menuet!
Touha zpět zas do snů mládí lítá,
slyším smích a šum hedvábné látky,
kroků ruch a šampaňského zátky...
Srdce věčný jesti nenasyta,
s Touhou Vzpomínka v něm tančí hbitá
menuet.
21
Smrtka.
Smrtka malá, smrtka malá
u hlav mého děcka stála.
Já ji viděl o půlnoci,
zahnat ji, jsem neměl moci.
Šept jen v polosnu a temně:
Smrtko malá, pojď radš ke mně!
Usmála se, v hnátky tleskla,
jakby bublina se bleskla.
Zmizela, já oddych sobě,
zlíbal děcka ručky obě.
Dítě živo, uzdraveno;
divný osud však mé věno.
Dítě vzrůstá v kráse prosté,
zřím, u něho Smrtka roste.
22
Dítě dospělo juž hnedle,
velká Smrt juž stojí vedle.
Ptám se, ač mně mizí síla, –
Snad ta malá lepší byla?
23
Anima.
Z těla svoru vyproštěna
před svým tvůrcem nahá žena,
kam jde Psyché?
Je snad vánkem na květině,
bude perlou v mořském klíně,
v hloubi tiché?
Nad ní hvězdy tiše plovou
drahou nebes démantovou,
pod ní naše bouří vřavy
sobství, závisti a slávy
v směsi liché.
Je v té chvíli motýl bílý,
či je paprsk, jenž se chýlí
v modro nebe?
Zaplá ve krůpěji jasné,
či snad v blýskavici zhasne
ztrávíc sebe?
Nebo jasem opásána
Peri, duchy kolébána,
co my pláčem, z rána vstane
v říze duhou malované
jako Hebe?
24
Na boží se octne dlani,
která světy drží, chrání,
lehká mšice?
Bude slzou, jež se třese
pod obrvím v sladkém plese
večernice?
Bude mluvit k Bohu svému,
bude rozuměti všemu,
co jí tajem bylo v žití,
bude úkoj, rozkoš píti
víc a více?
Či v nic splyne, s tělem zhyne
a tam s cílem svým se mine
jak dech pouhý?
Dál jen z těla vstane celá
prvků řada, žitím vřelá
v přerod dlouhý?
Od kamene, hluché hmoty,
v růže květ a v ptačí noty,
v jádro bludné hvězdy kdesi,
v echa, která táhnou lesy
do snů touhy?
Což my víme, kdo tu sníme,
v myšlének svých tísni dlíme
u mrtvoly,
25
vážka hbitá ona lítá,
před tváří se Věčna kmitá,
změří póly,
či snad rázem s těla skonem
puklým je a mrtvým zvonem,
pouhý sen, dým, představ hříčka,
pampelišky lucernička
v pustém poli?
Duše! Duše! – v hořkém pláči
za tebou zřím v noc, kam stáčí
tvá se dráha.
Nevím nic – jen sním a tuším,
stavím cos a zas to ruším,
marná snaha!
Jen to s tebou, duše, cítím,
s tebou v noc a mhu se řítím,
nad propastmi ať se chvěješ,
nebo tvůrci chvály pěješ,
kam jen spěješ,
Psyché nahá!
26
Po lektuře Shelleye.
Pološero – polotóny,
ze dna moře puklé zvony,
tiché hymny, bouřné stony,
propast dumy, bezdno tuch;
Jinájiná řeč těch nemá zvuků
pro zoufalství, ples a muku,
srdce to jen hádá v tluku
platíc štěstí, bolu dluh;
Mořemoře přitlumených vzdechů,
bystřina co šepce echu,
co sní rosné perly v mechu,
křídel mšic a třtiny ruch;
Vv člověku i ve přírodě
obrovský křik po svobodě,
v kterém jásá v plesné shodě
v neznabohu věčný Bůh!
27
Hymna Boecklinovi.
Snů a skutečnosti lůno plné květů, plné plodů
otevřels jak ve pohádce a tam lidstvo pozval k hodu,
sáhl ve tmu minulosti, do pravěků šerých mythů,
v přírody taj, věčné kouzlo, v harfu nálady a citu,
do orgie skvělých barev stopils dumu gigantickou,
z dna vln jejich ozývá se písní velkou – vždy však lidskou.
Jakým okem viděls moře! – Vlny prázdné nebyly,
Tritonů v nich žije havěť, Nereidek národ smavý!
Jakým okem viděls hory! – Kentauři a kobyly,
hřebci duní v útok boje divoký a vyzývavý!
Jakým okem viděls hvozdy! – Ve prorockém tušení
za roh chytils jednorožce, hluboké jich mlčení!
Nejvíc však tě piju, dýchám ve posvátném háji cedrů,
vzdálen ruchu klopotnému, cizí hřmotu dne i vedru,
kdy se v stínech blíží průvod bílých, ověnčených děv,
co zní z dálky fletny echo ve Oread mroucí zpěv.
[28]
Pták v hnízdě.
My vešli v les, jenž celý hořel zlatem
dne srpnového v mechu, větvích, trávě;
šli zvolna jsme a vše nám bylo divem:
ty velké květy bílých svlačců v proutí,
ty plápolavé, rudé květy vrbic
u potoka a odkvetlých brad kozích
průhledné hvězdy z hedvábného pýří.
My trhali jsme černé ostružiny
a maliny tak rovny ústům Lásky,
my vyplašili velkou žábu z trávy,
jež udivena civěla nám v tváře,
pak náhle prudkým skokem tryskla v šero,
v spleť hustých větví lisek, malin, hlohu.
Tak bylo jasno, tak nám volno v duši,
svět patřil nám, neb patřila nám Láska.
Tu náhle pokřik – nazved kdosi haluz
dost nízko u země – my přikročili:
Zde v hnízdě seděl pták, byl šedé barvy
jak popel, křídla temně kropenatá,
na očích těžkou měl a bílou blánu,
jak kdyby slepý bylbyl, a nám se zdálo,
29
že křečovitě škube touto blanou,
jak chtěl by víčka očí nazvednouti
s vším úsilím a nemohl to přeci.
V tom křídly svými začal třást a tlouci,
jak v divé úzkosti se vzhůru zvedl
a klesl zpátky zas a žlutý zobák
a pod zobákem podbradek vzplál krví
jak rudým řeřábem. My stáli v žasu.
Pták jistě cítil naši přítomnost,
ač neviděl nás, vzlétnouti chtěl výše,
snad odtud, ale nemoh, cosi k hnízdu
jej tisklo závažím, jen sebou zmítal
a trhal klapkami svých slepých očí
a svíjel se a tloukl perutěmi.
Náš úžas rostl v děs, ten volný cit,
s nímž vstoupili jsme do hlubiny lesa,
prch najednou nám z polekaných duší.
Náš osud vstoupil před nás v tomto ptáku,
ba nebyl pták to víc, to my jsme byli,
ta snaha vzhůru k svobodě a světlu
a závaží zas, které v prach nás tahá,
ta nejistota a ta úzkost divá,
jež přibíjí nás k hmotě, tak že víme,
že nelze dál, nechť stokrát bychom chtěli.
I zahalil se náhle nám den zlatý,
a z duší prchl volnosti cit, smutek
30
v ně hluboký pad, jenž tam zbývá pro vždy,
kde proti vůli zlá moc vyšší vstává,
jíž propadává bez soucitu život,
den po dni bezútěšný, smutný, sirý,
jak vlhka kapky po žalářních stěnách,
jak slzy v duši plnou marné Lásky!
Ach, ten pták v hnízdě! Já jej vidím stále!
31
Legenda o třech bratřích.
Tři bratři vyšli do lesa,
šli mezi stromy, skaliny,
léčivé hledat byliny.
Ó strže, stromy, nebesa!
Kam hledli, samý květ.
Ó jak je krásný svět!
A kudy první bratr šel,
tam kvetl samý jitrocel.
Kam druhý na vše strany hled,
tam samý hořec kvet.
A kudy třetí spěl,
kvet samý asfodel.
Tak druhu druh se ztratili
a prchlo ráno, večer byl,
do kláštera se vrátili,
zvon právě k hóře bil.
32
Z nich první, zrak pln nevinny,
jak vyšel prostý, dětinný
zas nad žaltářem dlel
a hóry pěl.
Však druhý v sebe pohroužen
kýs divný stíhal sen,
jak v modré dívčí oko
by zahleděl se přehluboko.
A třetí stál tu jako stín
s nažloutlou pletí jako blín,
jen zrak tajemnou mocí
plál nocí.
33
Poslední píseň lásky.
I.
I.
To bylo kouzlem jara, kdy vše svítí
ve svěžesti a jase, v slunci skály
se rozpláčí, až s vrásek jim se řítí
strž perel, jako by se v slzách smály;
ve suchém listí kdy od lonské zimy
fialka voní, petrklíč se blýská,
sní v mechu podléštka a střemcha nízká
se zachví ob čas vzdechy tajemnými,
déšť bílých kvítků střásá na skaliska;
žežhulka v stráni, v hvozdě doupnák stýská.
Kdy kaštanová, dlouhá alej stmělá
je posypaná květným pýřím celá,
při průvodech jak božího je Těla.
To bylo kouzlem jara v blahé tuše,
kdy zas mi píseň lásky tryskla z duše;
tak sama přišla, prostá, nevolána
a svěžest dýchala jak svlačec z rána,
když celý otevřen je plný rosy.
34
Jak oko holubice, které prosí,
tak zřela na mne, tak mne proměnila
tou vůní, jež se z kalíšku jí lila,
že duše zase jednou šťastna byla!
A jako v dobách minulých já říkal
ji zbožně si, zrak obraceje k zemi,
mír každým slovem v duši hlouběj vnikal,
já šťasten byl, neb já byl smířen s všemi
tou písní malou, nehledanou, prostou,
že byl jsem jist, pod keřů haluzemi
vše fialky že z mého srdce rostou.
II.
II.
A tak jsem došel s touto písní lásky
až v konec aleje, kde chlad a vůně,
tam velký buk stál, kmen byl samé vrásky,
koš snětí šepotu a dechů tůně.
Na podstavci stál pod ním cesty v rohu
bůh lásky v starém rokokovém slohu,
luk přeražený měl, tvář rozbrázděnou
a v toulci místo šípů listí tlelo,
skvrn plné bylo útlé jeho tělo,
čas psal mu ve tvář každou svojí změnou;
zřel v dálku, jak by divem jara zmámen.
35
Pod kozím listem, jenž tu celou stěnou
stráň zakrýval, se tajil velký kámen,
pln rezavého mechu a pln plísně.
III.
III.
Chtěl znovu začátek své nové písně
si tiše připomenout v tomto přítmí
můj plachý rozmar – shledával jsem rhytmy
a slova, před chvílí jež sladce zněla.
Však zmizela, má ústa oněměla.
Cos dýchalo z těch větví hloubi šeré
jak minulost a jako plíseň hrobu;
jak výčitka se cosi z ňader dere,
vše svěžest prchá, odvaha se ztrácí.
Mně zdá se, jako by kol stichli ptáci,
jak hlouběj stoupal v mrazivou bych kobu,
kde v rakvích řadou poupata jak svěží
vše lepší city mého nitra leží.
Když pamět selhala, já v knihu sáhnul
a vytáh napsanou tu píseň svoji
a k buku omšenému hloub se nahnul,
kde sukem vyraženým díra zela,
v níž sváté listí se a plíseň rojí,
kam dosáhnul jsem, tam jsem ruku vztáhnul,
36
v kmen dutý pochoval jsem ve hluboku
tu sladkou, jásající, jarní sloku,
pak ohlédl se plaše na vše strany
a prchl odsud a nestanul dříve,
tak upomínky ostnem v dálku štvaný,
až plné slunce vítězné a živé
mi hodilo v tvář všecky svoje jasy,
až ucítil jsem, že k svým právům hlásí
se život, skutečnost v své honbě divé –
však spolu též, jak zvlhnuly mé řasy.
IV.
IV.
Jak nebyla by ani vyzpívánavyzpívána,
spí v kmenu buku pod Amora stráží
ta, která přišla v nitro nevolaná
jak první motýl, vlaštovice z rána,
ji hlídá Amor uraženou paží,
když zimní vichr buku větve sráží,
když s nebe lije se a hustě sněží,
tam pochována moje píseň leží.
A přijde, přijde opět vesna nová
a tlíti budou v stuchlé prsti slova,
jež srdce v sladkém dechlo horováníhorování,
a po letech snad sám tu půjdu kolem
37
a zmítán honbou novou, novým bolem
si roztržitý nevzpomenu ani,
ký sladkých citů svět a nových vznětů
jsem pochoval a pohřbil tady na vždy;
jen Amor bude kusý v tísni květů
a snětí hlídat – hrob mé samovraždy.
38
Volo, volo!
(K heslu pod obraz umělcův.)
Zří z rámu svého ztracen v propast snění.
Svůj svět má v duši, vůkolní proň není,
a přece musí v každém jeho díle,
ten, kterým zhrdá, v plném květu, síle,
se věčně odrážet a zrcadliti,
jak škeble na dně spoustou vodní svítí.
Toť jeho věno, úkol, cíl a meta,
být v samotě své vykladačem světa,
ni vlásku skutečnosti neuzmouti
a v ideálu kruh ji pošinouti,
by každý řekl: „Ano, takto dýše,
tak je a žije!“ Takto orel s výše
zří do údolí na rozpjatém křídle.
Ó práce tuhá, city dávno stydlé
rozdmýchat do varu a překypění!
Lesk barev zašlých, mroucích zapomnění
zas oživiti v ducha svého výhni,
myšlénce říci, libellou se mihni
a motýlem po květech citů těkej!
O srdcesrdce, buš, o kapko potupotu, stékej!
39
Zde Rhodus tvůj, zde vítěziti třeba
pro malé sousto nebeského chleba,
dát noci, dny a sednout v trudů kolo.
A proto na rám vrýt dal: „Volo, volo!“
Neb chtít je všecko; to juž půl je zdaru,
to první k světlu blesk, šleh první k žáru,
to první v poušti květ, za kterým duhy
se rozvinou. Chtít, jest juž deptat kruhy,
a letět cizím světům do objetím.
Kdy první: „Chci!“ dí druhé Volo: „Letím!“
40
Zimní noc.
Je tmavá, chmurná, jak by všecko skryla,
a všecko ve svém lůně utlumila
i děcka kvil, jež zbudilo se ze sna,
i trestance vzlyk, jemuž pouta těsná,
i nevěstky smích, tvrdý peníz v tichu
když cinkne při odchodu v misku hříchu,
škleb lakomce, jenž spočet vše a zvážil,
vzlet básníka, jenž v chvilce všecko zažil,
co leta toužil... Mlčí a jak zrada
na všecko rubáš sněhu padá, padá, padá.
Jak olovo na střechy domů lehá,
kde vzdychá starost a kde dýchá něha,
kde milenci se tisknou v štěstí k sobě,
kde v hadrech žebráci spí jako v hrobě,
smrt po nichž hází mrazem jako smyčkou.
Je tichá a je těžká; větrničkou
jen vítr třese, letí, kamsi lehne,
pták hýkne v letu, kočka v průjezd vběhne,
sen tupý spíná víčka stará, mladá
a na vše rubáš sněhu padá, padá, padá.
41
Sbor z antické tragédie.
Před trochu radosti jak velké hory žalu
nám nakupili bohové!
Dřív nutno čelem tvrdou probít skálu,
zrýt ňadro země kovové.
Pot v skráni, mozol v dlani, nohy samé trny,
na duši strachu stín a viny skvrny
a v posled z všeho zisk tak malý, nepatrný –
tiš popelnice bronzové.
A udýchaný horečně
když člověk spatří cíl,
mdlý, schvácen, bez všech sil
tu vidí konečně,
jak málo to, proč žil,
jak mnoho to, co snil,
z jak málo zdrojů pil,
jak málo šťastný byl,
jak pro málo se mnoho bil
a nevděčně.
42
A radost, naposled již v ruce svojí drží,
hrst vřesu suchého jest z podzimkových lad,
květ pampelišky urván nad věčnosti strží,
kam bledým odleskem hvězd věčných promyk pad.
Však dnes už není mlád
ten athlet, který vyšel před lety v boj dlouhý,
dnes větru stačí dech,
a vřes a pampeliška, jeho sny a touhy
se rozdrobí a rozletí v dál, v spěch
a chmýří jen mu zbude na prstech
a v oku slza jen
a sen,
jak všecko, oč se s živly bil,
jen vlastní jeho přelud byl.
Ó málo radosti! Ó velké hory žalu!
Ó touhy olbřímí! Ó malá sílo svalů!
Dnes krátké příměří
a zítra znova zas bít o Nutnosti skálu,
rvát s vlastními se stíny v zášeří,
dbát na ránu, jež udeříudeří,
i na tu, kterou dává pěst,
za fantom – jenž jest sláva,
za slovo – jež zní čest,
za cetku – pojem práva,
43
za klam – jímž láska jest,
za naděj – světlo hvězd...
Ó nekonečný trest!
Ó málo radosti! Ó velké hory žalu!
Ó spráhlé koleje všech bludných lidských cest!
44
STARÉ KAMEJE.
[45]
I.
Isis.
Vždy zahalena
jsi bohyně či žena?
V závojích tísícitisíci
tmou jejich zářící,
však tichá jsi jak pěna.
Ach, kudy k tobě jen?
Je touto cestou sen,
či je to žití vřava,
ta bojovná a dravá,
je to ples náš či sten?
Jen jednou strhnout řízu,
co životů to stojí!
[47]
Ten boj chce krev i mízu,
v něm nikdo neobstojí
zdrán zápasem a bolem;
kdo moudrý, jde jen kolem
a zastavit se bojí.
Vždy zahalená
jak Saiský obraz děsu.
Sfinx spící na skal tesu
bez hnutí, nezměněná,
nad hlavou hymny serafinských plesů,
u nohou řvaní upoutaných běsů –
jsi bohyně či žena?
48
II.
Dryada.
Spjata pro vždy v stromů kůru
obracím zrak marně výš
ku azuru, v nebes chmuru
i v hvězd vrchovatou číš,
na sasanky bílý květ,
jenž mi vyrost u nohou,
na vlaštovek hbitý let
letící v dál oblohou.
Nemohu v před, nemohu zpět –
Politujte ubohou!
Slunce žár leh na skaliska,
zlatem hoří čilimník,
starý Pan na fletnu píská,
nymfu Silen v náruč stiská,
Diany hřmí honba blízká,
smích i výkřik ke mně vnik,
čím pastýř výská, čím pramen tryská,
čím se chvějí třasaviska,
49
všecko slyším, o všem vím,
datla poklep, kosa rým –
břečtan se mi v nohy vplet,
stromu dutina můj svět,
nemohu v před, nemohu zpět...
Politujte ubohou!
Básníku, jenž kráčíš kolem
a vše chápeš a vše víš,
s lidskou slastí, s lidským bolem
zlý můj osud pochopíš!
Zadumán, v sny ztracen tichý
poznáš obraz vlastní Psychy;
věčně jata,
kruhy spjata
dál by chtěla pryč a výš,
ale křídla nemohou;
stesk zní v prázdno oblohou
a zpět k zemi
směry všemi,
politujte ubohou!
Řekneš: „Sestro má!“ v svém zpěvu
a já odvet, v srdci méně hněvu –
Politujte ubohou!
50
III.
Pláč Ixionův.
V kotouči žhoucích plápolů
připoután vírném na kolu
se stále v kruhu točím,
můj sluch div stačí očím,
co vidím jen, co slyším jen,
je boj a sten.
Na chví-lichvíli jsem-li na hoře,
po valném těkám obzoře,
zřím hvězdy putující,
mlh víry s vlasaticí,
zřím v moře věčných změn
a v boj a sten.
Sotva že dole jsem na chvíli,
bojiště zřím a mohyly
a města v ohni, kouři
zřím v odboj, rozvrat, bouři,
51
a v mužů kletby, v nářek žen,
vždy v boj a sten.
Tak jde to výš, tak jde to v hloub,
puká mi skráň a praští kloub,
víc nechci více zříti...
Co nazýváte žití
ať v sferách nebe, v hloubi mořských pěn,
je boj a sten.
52
IV.
Sirena.
Vlasy jak len bleděžluté,
jak dvou bílých růží trsy
kypící dva silné prsy,
oko kalné, nepohnuté,
kol úst šílenosti rys, –
jistě jsem ji viděl kdys.
Snů mých zrcadlem zda spěla?
Či v mém srdci, jež jest moře,
zpívala své tajné hoře,
v ráz na povrch vykypěla,
žena půl, půl démon zlý
v marné vůle odboj mdlý?
Na přídích snad u korábů,
které zřely tropů vnady,
viděl jsem ji, ovál brady
skrývat vlasů do hedvábu,
53
ovál boků ve vln změť –
Kde je na to odpověď?
Či na starých karet listu
mezi symbolikou zvěře,
zřel jsem smát se ve nádheře
její rozpoutanou bystu
nesoucí v šprým, cigar dým
štěstí hráčům zoufalým?
Renaissančním na klepátku
u dveří se loggie smála,
bizarními sny zda hrála
gotickém kdes na klekátku,
nesouc rozkoš sladkých dum
mračným asketovým snům?
Ve missalů starých vazbě
v středu levkojí a fijal
plála v zlatě initial,
ironicky k žalmů sazbě
šilhala, díc svůdným rtem:
„Život hmoty není snem!“
54
Či snad ve moderní řízu
přestrojenou, dítě bláta,
jejíž kadeř bledězlatá
bouří všecku těla mízu,
prodati své duše mír
za orgie bouřný vír?
Nevím, časem u mne leží,
hlídajíc práh mého snění
praví: „Pojď, jsem opojení,
Lethy vlna věčně svěží!
Z mých rtůmrtů všem, kdo na ně kles,
kane sladký nepenthes!
V čarném tebe spiji kole,
zavřeš oči ve závrati,
nehleď pouze vypátrati
tajemství, jež skrývám dole,
dračí spár a rybí chvost. –
Na illusi ty měj dost!“
55
V.
Slzy Medusy.
Juž Perseus ťal, hlava s těla slítla,
se jako hvězda padající kmitla
jsouc hadochvějnou kolem spjata kšticí,
jak dopadla, zřel zrak, že v bledé líci
se chvěje cosi jako krůpěj kalná,
nad vztekem zvítězila tucha žalná,
když zčernalou krev téci viděl z rány.
Zřel zmije na hlavě, jak s každé strany
se týčily v posledním zasyčení
mdlé ploské hlavy vznášejíce v chvění,
až jako černá svadlá tráva klesly
bez životních sil těla, jež je neslynesly,
a v chumlu padaly na spánky, čelo
s jazyky dvojklanými. V očích tmělo
se cosi hlavě, pak se blesklo temně
a zas a zas, hled blíž – zřel, sirá země
jak pije slzy pomíšené s krví,
jež černého se draly z podobrví
56
jak deště krůpěje – tvář sesinalá
bez hnutí ležela tu jako skála,
rys pouze vryt v ní tragického bolu
rost v zoufalství, co slzy tekly dolů,
ty velké slzy krví černou ztmělé.
Rek zachvěl se, zřít nemoh na ni déle,
meč mokvající o plášť utíraje
se díval v dálku, východu kde kraje
v nach plály, jenž se víc a více nítil.
Však v hloubi všecku její bolest cítil.
57
VI.
Teiresias k chlapci jej vedoucímu.
Tak, dej mi ruku!
Veď mne, jak zvyk můj
na pobřeží
starého moře.
Slyším vlny z dálky,
jak hučí, o skály se lámou,
slyším ptáka, v keři
jak šustí křídlem,
vím, že nad sněhem zkvetlé myrty
zas kolébá se motýl,
a v tymianu
že bzučí včela.
Ale divno!
Dnes tvé kroky
neslyším, hochu.
58
Což poslední snad smysl
mi vzali Nesmrtelní,
mne chtějíce tak připravovat
na děsnější noc hlubší,
než ta jest, v které žiji?
I ruka tvá jest jiná!
Jest jaksi měkčí,
jak sahal bych v podzimní mlhu,
jak chytal bych stíny.
Stůj! – Nyní jdi dále.
Jdeš? – Neslyším...
Proč nemluvíš?...
Kýs divný van
tak chladný a ostrý
se chvěje kol mých skrání –
Jdeš? – Neslyším tě opět!
Stůj! – Chci ohmatat tvou hlavu,
tvé tělo!
Nic... mlha... stínystíny, a přec dál mne vedeš...
Ó tucho! –
Ó veď mne tedy dále,
v mhu, stíny, mlha, stín sám, znám tě –
Tys Hermes!
59
Co, – mlčíš?
A jsi-li ty Hermes,
pak nejsem živý,
jsem duch jen,
stín na zdi,
přelud...
Buďsi! Dej mi tu ruku z mlhy,
tu ruku vlhkou, měkkou, plnou stínůstínů,
a pojďme!
60
VII.
Nářek Demetry.
Zas jihnou příkré stěny,
kam slunce paprsk pad,
a hluboký svah Enny
jest jeden květný sad,
sta drozdů zpívá v šero
svých utajených hnizd,
nad nimiž v květů stero
plá smaragdový list.
Já stejně v náruč světlu, tmám
lkám:
Ó Proserpino, dcero,
ó dcero!
Juž kvete lesní víno
i krokus zlatou číš,
kde rosy navršíno,
pozvedá k slunci výš;
61
v důl orel pouští pero
z azuru, kam se vznes,
zní v hvozdech zdrojů stero
a ze všad zvučí ples.
Kde, dítě mé, jsi, já se ptám,
lkám:
Ó Proserpino, dcero,
ó dcero!
Kol jas, v mé duši přítmí
a slza kalí zrak,
zem duní koles rhytmy,
zřím vůz, jejž táhne drak.
Zem pukla v trhlin stero,
zřím, jak ji k sobě strh,
ji halil v kouř a šero
a v propast s ní se vrh
a zmizel v bezdnu, kam s níní, kam?
Lkám:
Ó Proserpino, dcero,
ó dcero!
V tom sama, matka, Země,
jak počasů jde běh,
62
zřím symbol, mluví ke mně,
tvůj, drahá, cítím dech.
V dráh žití skrytých stero
juž zřím a pronikám,
jas Vesny, Zimy šero
si z tvého losu tkám.
Tak v změně všeho tebe mám,
lkám:
Ó Proserpino, dcero,
ó dcero!
63
VIII.
Zahrada Persefony.
To rozlehlý je sad a plný stínů
a orchideí, kaktusů a blínu,
v němž denně svoji paní v náruč vinu.
Tam chvatně zabloudím a vždycky v taji,
tam dám se opříst, opředen jsa bájí,
co v sny mi elfi a dryady hrají.
Spadalým listím zaváté jsou stezky,
kol kmeny stoleté jsou zryté blesky,
z vrat heraldické kynou arabesky.
Laň mihne se jak paprsk vodojemu,
pták šustne mlázím letě k hnízdu svému;
lze snít zde v klidu, odvyknouti všemu.
Pan klade syrinx k ústům rozlámanou,
do škeble fontanů jen stíny kanou
a Oready pláčí v keřích stranou.
64
Girlandy květů padly z rukou Floře
a v spadalého listí žluté moře
se sklání velká, vítězící Zoře!
A v tiši svítání zní táhlé tóny,
z dna moře Vinetské tak duní zvony.
Ó fletny, rohy, cinky Persefony!
Juž blíží se na svojím dračím voze,
zrak velký, němý patří ku obloze;
tři Parky mlčky tulí se jí k noze.
Tak projíždí říš snů svých a říš lásky,
na čele milenců všech čítá vrásky;
já za ní jíti musím – bez otázky,
Coco netřesky na skále zlatem hoří,
co světloška se v kalich lilje noří
a zem a nebe podobny jsou moři.
A ona jede velká, triumfalná,
zem před ní poušť je nekonečná, dálná,
vstříc milenců jí zvoní píseň žalná:
65
„Ó jediná a slední lásko lidí,
ó přístave, jejž v bouři oko vidí,
kde hrobu poklid duše v posléz klidí!
Ó zázraku, ó mysterium světa!
Ó Erebu ty růže plnokvětá,
slyš, hymnus zatracených k tobě vzletá!
Těch, kteří šli tu strádáním a bázní
a odříkáním, utrpením, strázní,
jímž bylas mystickou a svatou lázní!
Ó Bohyně všech, kdo zde trpí: Ave!
Ký úkoj dávají rty tvoje smavé
a hlubší ještě tvoje kštice tmavé!
Syp nepenthu nám hořké květy v duši
a zmáčkni srdce, k šílenství jež buší,
v kruh lásky spoj nás užší vždy a užší!“ –
Tak hymna zní a park se stále stmívástmívá,
pták opozděný s modřínu kdes zpívá
a velký měsíc jen se v stromy dívá.
66
A tráva kol je plna těžké rosy,
jak oči toho, pokořen kdo prosí,
a cítíš, tichem velký šel tu kdosi.
Já nevím kdo, však cítím, že šel kolem,
šel za svou paní zvlhlým rosou polem,
jak ty za svými sny jdeš v duši s bolem.
Ó zahrado, zkad tmavé stíny lejí
se s cypřišů! Ó květy orchidejí!
Tě Smrti v lásce, paní světa, pěji.
67
ECHO ZPÍVÁ.
[69]
Nymfa v středu lesů
Nymfa v středu lesů
sedí na skal tesu,
do dálky se dívádívá,
a čím zdroje šumí,
sosen lkají dumy,
zpívá.
Srdce! v středu bájí
tvých se nymfa tají,
do hlubin se dívá,
bolest, lásku, tuchu,
živlů řev, šept duchů
zpívá.
[71]
Ritornelly.
Cyklus první.
I.
Ó kvítku svlačce vonný!
Tak asi dýchá sladké její tělo,
když poslední se zbaví šatu clony.
II.
Ó klase kukuřice!
Co v tobě zlatých, plných zrnek svítí,
polibků tolik chtěl bych, ba i více.
III.
Řeřábe krvorudý!
Jak ty svou rudou všecku krev chci prolít
za štěstí, zlíbat všecky její údy!
IV.
Čekanko blízko cesty!
Ty dobře znáš ta muka Tantalova:
Kdy přijde? Zda ji uzřím? – Žádné zvěsty!
72
V.
Kvetoucí slunečnice!
Ty za sluncem, já za ní, oba oči
od idealu nespustíme více.
VI.
Řebříčku drobnolistý!
Jak rosteš všady, tak ji všady vidím,
ten její profil líbezný a čistý.
VII.
Ó rozšumělé chvoje!
Jen šumte dál, já slyším v každém dechudechu,
je tvoje, tvoje, pro vše časy tvoje!
VIII.
Ó divoký ty chmele!
Jak úponky tvé vinout chtěl bych ruce
po jejím drahém těle cele, vřele!
IX.
Slzičky krvorudé!
Ó rcete jí, když po vás bude šlapat,
že, jak mou teď jest, mojí vždycky bude!
73
X.
Ó kvítku rozrazilu!
Dí, že prý značíš mužů malou stálost.
Ó dýchej v boje naší lásky sílu!
XI.
Ó kvítku smutné routy!
V to, co nás čeká v žití,
nás těsněj sepni nezdolnými pouty!
XII.
Ó kvítku planého kmínu,
jak větrem od jezu sem dech tvůj splývá,
tak vzdychá srdce: Touhou po ní hynu!
XIII.
Ó všecko kvítí v hvozdě
jí pověz barvou svou i sladkou vůní:
jak na květ na lásku že nikdy pozdě!
74
Fialy.
Mně z duše fialy rostou
noční a bílébílé,
v tajemné síle
dýchající
při měsíci.
Jich vůně mé bohatství všecko!
Čím více vítr záhony jich čeří,
dýchají silněji
láskou a nadějí
těch, kteří ještě v svoji bolest věří.
Jest bolest poslední silou
těch, kteří více nedoufají,
kteří jen v taji
se k Smrti modlí, jež vše kolem kosí,
jen ty ne, kdo ji prosí.
75
Mně z duše fialy rostou
noční a bílébílé,
v tajemné síle
dýchající
při měsíci.
76
Touha.
Ach, dlouhé, černé, dlouhé zimní deště!
Co chtíti ještě?
Kol obzor zamlžen,
den každý jako sen,
jen z ňader tryská sten
v noc i den:
Ach, dlouhé, černé, dlouhé zimní deště!
Já chtěl bych věčně spáti,
ne více vstáti,
mně o tobě by musilo se zdáti...
Ó pak bych žehnal vámvám, vy dlouhé zimní deště.
Co chtít pak ještě?
77
Rád bych...
Rád bych tobě kvítí dal,
které neroste však v sadech země,
zkad by radost má i žal
hovořily s tebou jemně
věčným refrainem: Přijď ke mně!
Kde ty květy naleznunaleznu,
rosou by jim slzy moje byly,
pelem touhy, v bezmeznu
které nebes putují a šílí?
Rostou v srdci tvém, z mé lásky zbyly.
78
Píseň touhy.
Ó večery, o chvíle,
kdy na svět padá šer
a mdlému srdci mile
zas kyne svatvečer!
Kdy světlo, které mizí,
a denní vřavy ruch,
a vše, co duši cizí,
kdy splývá v moři tuch,
Těchtěch divných, neurčitých,
těch sladce tajemných,
až na dně srdce skrytých,
a přec tak vzájemných.
Kdy celičký taj světa
a kosmu, přírody,
vyplní jedna věta
tak plná lahody:
79
Já toužím, chci tě míti,
chci líbat napořád,
zrak, jenž mou spásou svítí,
i ňadra, z nichž vlá chlad,
Ii rozpuštěné vlasy,
i paží lilie,
kam z uren věčné krásy
jas měsíc nalije.
A šeptat, lkát a vzdychnout
pln sladké důvěry:
Jsi má! – a pro vždy stichnout...
ó letní večery!
80
Padajícímu sněhu.
Zahal vše, ó zahal
v mlhy, sníh a led!
Nač bys déle váhal?
nezaslouží,
nezaslouží jiného víc svět.
K mému srdci lehni,
mihni se, jak rubáš tmou,
láskou mou tam nehni,
pouze zasyp,
pouze zasyp ránu mou!
81
Naladění.
Kmitlo se duší cos, kmitlo,
létlo to jako stín,
a bleskem a rázem to slítlo
kams do hlubin.
Můj Bože, co jen to bylo?
Zda vzpomínka, zda sen?
Mně se tak sladce snilo...
Co bylo to jen?
Byla to milá tvář snivá,
či kadeř v přeletu snad?
Co dojmů se do duše schvívá...
Já chtěl bych spat.
Spat hluboko, dlouze a dlouze,
zapomnít život a čas,
snad po čem lkám zde v touze,
v snu viděl bych zas!
82
Suspiria.
Ach, Bože, já myslil a snil
a pracoval ze všech sil,
kde cíl?
Hlas v prázdnu vyznívá a odpovědí
se pouze rtové chvějí bledí:
Co více chceš? Tys žil!
83
Motýl.
Ó jen mne zdeptejte, kterak vám libo jest!
Však váš krok zastaví ještě se u mých cest.
Z všeho, co zasije záští vše prokleté,
květ i plod naposled v písni mé najdete.
Tu kalich nachový, rosný a zářící,
tam broskve ovoce lupením svítící,
Modréhomodrého motýla nad květy, nad plody
v slunci se vznášeti s gracií pohody.
Ten, sotva prst květu broskve se dotýká,
modrý sám do modra vesele uniká.
Tak jen mne zdeptejte, kterak vám libo jest,
motýl, má myšlenka, letí až v květy hvězd.
84
Píseň.
Na tvém srdci spat
chvíli třeba jen,
život dal bych rád
za ten sladký sen.
Co by letlo jím
čaruplných tuch!
Smutek byl by dým,
život jasu pruh!
Vše, co ztraceno,
našlo by se zas,
sluncem zlaceno
tráva, květ i klas.
Touhy v haluzích
plál by zralý plod,
vzdech proměněn v smích
hrál by o závod
85
Ss nápady, jichž rej
stále měnivý;
cit by volal: Pěj!
paian blaživý;
Rozumrozum, ubožákubožák,
zrnko prosa jen,
vtip je vzal by pták,
slza rosa jen.
A v té hudby směs
v štěstí karneval,
našich srdcí ples
v souzvuku by hrál!
86
Radost z života.
Ach, ano, radost z žití!
Jak možno tu míti!
Co fantomů se snuje za námi!
Co strašidel se plouží mlhami!
Co fen tu slyšíš výti!
Ach, ano, radost z žití!
V poháru réva svítí,
a v oku lásky hraje přesladká
rozkoše pohádka,
plod kyne, jen jej vzíti!
Ach, ano, radost z žití!
Sta prsů kol, ji píti,
se samo vesele ti nabízí!
Či myslíš, Smrt že ty jen odklízí,
kdo chtějí za ní jíti?
Ach, ano, radost z žití!
87
Píseň v noci.
(Na melodii Goethovy Noční písně poutníka.)
Sám jdu ztichlou krajinou,
cosi padá z hvězd;
zpitý dálky hlubinou,
ptám se: Mír to jest?
Bůh ví, skoro nevěřím
ani hvězdám již,
světlem jako zášeřím,
v srdci stejná tíž!
Co jsem toužil, co jsem chtěl,
pára, dým a sen;
skála hostí, co jsem sel;
nezřelo to den.
Šel jsem v jitra úsvitu,
šel jsem v soumraku,
věřil jsem jen soucitu –
není zázraků!
88
Jak se dočkám do jitra?
Líně spěje čas,
vím, den na mne vychytrá,
oklame mne zas.
Jako včera, jako dnes
zítřka padnu v síť,
slyším cizích smích a ples:
Motýl prch, jej chyť!
Padnout v náruč tmám a tmám,
nevěřím sám již,
tak jdu dále nocí sám,
v srdci stejnou tíž!
89
Na slovácký motiv.
Tak z hloubi znělo to, tak snivě.
Pták zakvílil na opuštěné nivě
a ticho bylo zas... Kdos kráčel za zdí.
Já viděl měsíc, kterak mračna brázdíbrázdí,
a za ním šel jsem, vše kol bylo v stínu
a z dlouhých zahrad, z mýtin lesních klínu
to znělo zas tak nyvě
a konejšivě
zpět v štěstí, eden, lásky do vesny:
„Ať se ti zdávají pěkné sny!“
Lze přáti více? Sotva. Jdeme světem.
Tu na chvíli se ukojíme květem,
jenž kývá z opuštěných zahrad plotu.
Kde berem jen tu lásku ku životu,
tu sílu dál jít, kdy nám všecko vzato,
kdy místo „Ave, lásko!“ díme „Ave, ztráto!“
kdy víme o sobě jen, pouze víme,
jen sníme?
Jsme spolu, zříme věčné do vesny. –
„Ať se ti zdávají pěkné sny!“
90
Vzdech.
Co, Bože, k písni je potřebí,
tak málo!
Jen pohled na květ a ku nebi,
tvé srdce by smálo se, smálo.
Jen pohled vlastních do hlubin,
by lkalo a lkalo a lkalo,
by stuhla krev písně na rubin –
Tak málo!
91
Příměří.
Chvíli boly přestanou,
chvíli slzy nekanou,
všecko věříš, všecko měříš
myslí tichou, oddanou.
Ale v hloubi, u dna až,
starých vrahů číhá stráž,
splítá vínek upomínek,
citů, jimiž posud pláš!
Chvíli ticho – oddech kol,
květiny se nehne stvol,
vítr zticha, nezadýchá,
v snění stráně, les i dol.
Klamné to však příměří,
vlastní duch v ně nevěří,
nechť sen dlouhý, však zvon touhy
brzy v poplach udeří.
92
A zas bouř a řev a ston,
jakby hořel Ilion,
v jisker dešti, všecko věští
děsný zmatek, blízký skon.
A ty hledíš v divou řež
citů, vášní, kudy jdeš:
Braň se! Slyšíš? – Než se ztišíš,
tisíckrát zas podlehneš!
93
Má láska.
Je bledá milenka jak v rakve stínustínu,
a přec v ní teplá stopa žití jest,
trs bílých růží drží ruce v klínu
a víčko přimknuté plá svitem hvězd.
Tak leží na dně srdce. – Pochována?
Ne, v noci bdí a čeká denně z rána
u mých cest.
Jen kdyby chtěla, žití teplým nachem
hned mohlo bledé by jí líčko kvést,
ne výčitkami, beznadějí, strachem
se chvěti, vším co lidská spřádá lest;
však tichá leží – usmívá se v snění,
ví dobře: Vzlet můj, síla, život, chtění
ona jest.
94
Píseň dle skotského motivu.
Mysli na mne jako na květ,
jenž v tvé ruce svad,
jak na prsten, jenž ti s prstu
v hlubokou tůň pad;
květ i prsten rádas měla,
nemožno, bys zapomněla,
kterak tě mám rád.
Jak na hvězdu, mysli na mne,
včera plála ti,
jak na krůpěj, včera v žízni
úkoj dala ti.
Kde jsou? – Čím ti včera byly? –
Jedno! Vždy ti z celé síly
budu žehnati!
95
Hymna Osudu.
Ne vždycky hymna – někdy též pláč;
k všemu jsem hotov – OsudeOsude, rač!
Neb ty jsi všecko, neb ty jsi pán,
tys voda, já kolo, ty pluh jsi, já lán.
Ne vždycky vavřín, někdy též hloh.
Co moh bych ždát, co litovat moh?
Já trochu vidím – ty jsi však slep,
já jsem jen zrno – ty jsi však cep.
Tak známe se. Ty mne překvapit chceš?
Vím, že chci pravdu – ty dáváš lež.
Dnes na hoře ty jsi, dole já dnes,
já uštvaná zvěř, ty vítězný pes.
Já zítra mučenník – ty sprostý rváč,
a v konec oba nic – OsudeOsude, rač!
96
Jen jedno!
Tisíce, tisíce, tisíce plánů
se v duši mladistvé třáslo,
jak na nebi hvězd, však čím blíže k ránu,
světlo tu za světlem haslo.
Jen jedno zbylo: Mít někoho rád
a jím být milován vezdy,
a v tom je cíl, úkoj, nebeský chlad...
Dobrou nocnoc, hvězdy!
97
O růže, ohnivé růže!
Než se ti ptáci dají na cestu,
ať pospíší, kdo můžemůže,
do svého domu uvést nevěstu –
ó růže, ohnivé růže!
Ty nenecháte jen tak v záhonech
přec uvadnout a mříti,
těch místo pravé dívčích na ňadrech,
když poprv lásku cítí.
Tam jejich úkol dýchat a se chvět,
být šperkem a být clonou,
již neshrne ni rozpustilý ret
svou znaven poutí vonnou.
Tam jejich úkol vypít studu nach,
když srdce k srdci lne úže,
pak umřít nejsladších těch na márách –
Ó růže, ohnivé růže!
98
Synthesa.
Po všem, co jsi tady zažil,
co jsi myslil, procítil,
oč se snažil, kam jsi bažil,
rozumem svým co jsi svážil,
citem co jsi zachytil,
málo zbývá:
Hodin kývadlo, jež sem a tam se kývá,
oko, jež se v prázdno dívá,
vráska na čele,
hrstka popele
v srdce krbu, jejž jsi roznítil.
A vše to málo
zda za to stálo?
99
Cestou.
Šel jsem s tebou měkkou travou, šel jsem s tebou přes hory,
doubravou jsem kráčel tmavou, skrz mlčící obory,
hleděl spitý světla slávou v sálající obzory.
Šel jsem s tebou přes mýtiny, šel jsem s tebou přes nivy,
mátou, zvonky, přes lučiny, skrz háv mechů vlnivý,
květem doušky mateřiny, skrz kvetoucí kopřivy.
Šel jsem s tebou ve skal klínu, na kraji šel pustých cest,
lesy kvetoucího blínu, mořem jasmínových hvězd,
kolem starých zpustlých mlýnů, kde tak smutno v duši jest.
Šel jsem s tebou u rybníků, osamělé po hrázi,
kde v žab tisícerých křikůkřiku vážný čáp se prochází,
a sta jepic v okamžiku každý krok můj provází.
100
Šel jsem s tebou vesnicemi, kolem tichých hřbitovů,
cit se vlnil tóny všemi novou silou poznovu,
slza tryskla ručejemi, až se dostal ke slovu.
Šel jsem s tebou na svém retu jméno tvoje, celý svět
lásky, síly, touhy, vznětu, jak jsem šeptal je, jsem čet!
jednomu vše vdech jsem květu, přitiskni jej na svůj ret!
101
Sestina.
Sama rci, jak jemná je tvá duše?
Jako harfa, přes níž větry běží,
zní pod každým jejich doteknutímdoteknutím,
zní a zpívá, někdy také pláče,
jako nymfa opuštěná v lese,
jako echo v řadě strmých skalin.
Co v té cestě naší strmých skalin,
v kterých lká a kvílí naše duše?
Jdeme oba v myšlenek svých lese,
cit se staví, myšlenka dál běží,
raduje se, častěj ale pláče
pod Osudu každým doteknutím.
Jako Pygmalion doteknutím
chtěl bych mezi tesy strmých skalin
v citu záchvěvu a v slzách pláče
sochu vzkřísit, která je tvá duše,
chtěl bych Hóře, plaše jež kol běží,
hnízdo splésti ve svojich dum lese.
102
Neb v mé duši je to jako v lese.
Vím to, slovem, zrakem, doteknutím,
zimnice mráz přes má záda běží,
jako vichr po klavíru skalin:
To mou duši hledá tvoje duše,
po tvé duši moje duše pláče.
Kéž by vzdechy toho mého pláče
mohly zníti v samoty tvé lese!
Zcela by tvá pochopila duše,
každým perutí svých doteknutím,
jak lze z toho žití strmých skalin
vznést se v azur, žití tep kde běží.
Chvíli máme, ale čas ten běží,
radosti se vzdejme v chvíli pláče,
v troskách snů svých, v poušti citů skalin,
zastavme se v upomínek lese,
skrání tvých a ňader doteknutím
jako socha ožij tvoje duše!
Stádem skalin jíti v pustém lese,
nediv se, že duše v žalu pláče,
běží k cíli, rtů tvých doteknutím.
103
Ritornelly.
Cyklus druhý.
I.
Ó květe ostružiny!
Jak bledý ty, tak láska osamělá
si hledá nejraději lesní stíny!
II.
Ty černé zrnko pepře!
Jak pálíš ty, tak bolest v srdci pálí,
když lásce drsná skutečnost se vzepře!
III.
Ó kvítku muškátový!
Ó dýchej, a jí pověz vůní svojí,
jak její zjev mi denně vždy je nový!
IV.
Ó kvítku jitrocele!
Zda víš, co stříbra nosíš na svém chmýří,
že z tebe napadlo mi v duši pele!?
104
V.
Narcisku bledě-žlutý!
Tvůj bílý bratr touhou dýchá – tvoje
dí vůně, lós jak žárlivost má krutý!
VI.
Cyklamen sladkodechá,
Ažaž k tobě skloní se, svou vůní rci jí,
jaká se tají v upomínce těcha!
VII.
Violo noční bílá!
Kam hnu se, za mnou táhne tvoje vůně
a dýchá: ÓO tobě zde jednou snila!
VIII.
Olivy kvítku malý!
Duch lásky v tebe zaklet z tebe dýše,
jak ona silný a jak ona – z dáli!
IX.
Mdlý citrínový dechu!
Jak pozdrav z jihu v duši mou se vkrádáš
i chápu kouzlo, půvab spící v echu.
105
X.
Slziček rudý kvítku!
Ze spráhlé prstě ohnivý se zvedáš,
muk lásky žhavých v tobě čítám výtku.
XI.
Ocúnů amethysty!
Jste jako pozdní láska – hořkosť v srdci,
květ jeden bledý – ale žádné listy!
XII.
Ty prostý jarní hlohu!
Díš ke mně: Chyť, co můžeš, v pouti žití,
s vším spokoj se a druhé poruč Bohu!
XIII.
Mé astry milované!
Že za své astry málo vzal jsem vděku,
tím více k nim i k vám mé srdce plane!
106
Na hvozdy šer padá,
na stráně i lada
sotva větřík dýchne;
s hvězdou v kštici tmavé
Noc dí k zemi „Ave!“ –
ztichne.
„Zahrň mne, ó Noci,
hynu bez pomoci!“
Mnohé srdce vzdychne;
pak se v resignaci
jak pták v hnízdo ztrácí –
ztichne...
107
CO NENÍ V EVANGELIÍCH.
[109]
I.
Hosannah.
To Hosannah, jež znělo nad tvým chlévem,
to hluboko se lidstvu v srdce vrylo,
s tím pastýřů i andělů všech zpěvem
a pro vždy, věř, tam zakotvené zbylo.
Je ani „Ukřižuj ho!“ nevyhladí,
ni děsné tvoje „Eloi Sabaktani!“
Jsouť nejsilnější vždycky dojmy z mládí,
ty démanty jsou k srdci přikovány.
To Hosannah tvé každý rok se vrací,
juž v prvním sněhu nad zemí se třese
a člověk, víru jenž i Boha ztrácí,
v den, kdy zní ono, vždycky raduje se.
[111]
II.
Modly.
Na rozkaz Herodův když s vraždou dětí
se počalo, ved Josef, tesař chudý
za uzdu osla svého písku změtí
a zkoušel všady dlouhé cesty trudy.
Ač andělové z cesty odklízeli
před božským děckem bodláčí i kámen,
ač meči hady, zmije zaháněli
a křídly clonili mu slunce plamen;
Ačač sfingy tuhá ňadra vyzývavá
na podušku pro matky hlavu změkla
a šakalů se smečka litá, dravá
mdlé aureoly s čela děcka lekla;
Ačač palmy vějířemi bohatými
chlad střely, ve korunách zlaté plody,
ač cedry na oasách ztemnělými
pod holí Josefovou tryskly vody:
112
Přec byla utečencům cesta tuhá
a dlouhé noci pod hvězdami v tíši,
kde mléčná dráha jako bílá stuha
se v mlh ztrácela nedozírné výši.
I přišli jednou v podivný háj ztmělý,
kde na podstavcích černých, basaltových
řad idolů čnít ku měsíci zřeli,
těl tvarů neznámých jim, zcela nových.
Na lidském těle psí a kozlí hlavy
a hrdla ibisů a šíje tuří,
v bizarní alej tísnily se davy.
Jak ty se šklebí a jak ty se chmuří!
Děs poutníky jal. Chtěli rychle zpátky,
svou berlu Josef jak v obranu natáh
a osel nesa břímě svaté matky
i děcko spící, couvnout chtěl mu v patách.
Však dítě ze sna usmálo se sladce
a k modlám ručku vzpjalo a zas na zem,
pak pevněj stulilo se k prsu matce –
a idoly s podstavců spadly rázem.
113
Co prošlo věků! Symbol nesplnil se.
Tys, KristeKriste, trpěl, mřel a vstoupal k nebi;
vzdech lidstva za Tebou dál rozvlnil se...
Na podstavcích dál idoly se šklebí;
Zlazla, falše, bludu, přetvářky a viny!
Nás, pozdní chodce, ohrožují stejně,
nám v cestu vrhají své černé stíny,
se kupí v šiky, stahují se v hejně.
Či máme číst v tom? „– Proto jenom zuří,
že vidí duši vaši k dobru chladnou.
Ó buďte jak já a ty šíje tuří
jak přede mnou v ráz málomocné spadnou!“
114
III.
V chrámě.
I ztratil se jim. Myslili, je s lidem,
s ním navrací se domů, k Nazaretu;
tak cesty kus šli se zástupy s klidem,
co slunce dávalo juž s bohem světu.
A minul prvý den a druhý minul,
na hospodě jej hledali, se ptali,
a třetího dne zase v zrak jim kynul
chrám, kam se v hoři zpátky ubírali.
Zde mezi mudrci a fariseji
on, děcko, seděl s usměvavou tváří,
lsti vyhnul se i otázek všech reji,
vše v souzvuk zladil, oč jich spor se sváří.
A nemohli to pochopiti ani,
jak dítě to vše rozuměti může,
a světlo s jeho řinulo se skrání,
a tkalo v okna, stěny, růže, růže!
115
A brady dlouhé, stříbrem prokvetaléprokvetalé,
a hlavy lysé klonily se v snění,
a sterá srdce vzdychla: „Mluv jen dále,
ty, jenž jsi člověčenstva vykoupení!“
On seděl tichý, velký v jejich středu,
svou prostotou on jejich moudrost zkrušil,
on obsáh celý lidský žal i bědu
a za vším vždy cos posledního tušil.
Tož Boha lásky, jenž jest vznik i konec
té lidské, nekonečné epopeje,
kde rozum, uštvaný se staví honec,
v dál pokročil, jež červánkem se skvěje.
A matky bol i otce velká starost
v tom zmizely mu jako věci všední,
on velikou jen lidstva viděl radost:
z tmy potopy se dopracovat ke dni!
A rabini a všichni zákonníci
a levité a písma vykladači,
nad pergameny s vrasčitou již lící
věk probděli ve bádání a v pláči,
116
Zdezde seděli a zmlkli před dítětem,
je schvátil děs, jak v půlnoci jdem v lese...
Jak prosté všecko jest, co zveme světem
a žitím v jednom slově: „Milujte se!“
117
IV.
Pokušení.
Ó samoto, ty velkých duchů kojná,
jen silným ty své odhaluješ prsy!
Z nichž prýští mana ukojení hojná,
jak vůně vane planých růží trsy!
Ó samoto, ty bohyně a paní,
jež vyvolencům klesáš v náruč ráda,
když v odříkání se v tvé lůno sklání
zrak žíznivý, jenž v nekonečnu bádá!
I On šel k tobě, jak by v tobě tušil,
že nad tebou kdys v tvůrčí dumě stanul
duch jeho Otce, nežli hmotu zkrušil,
zkad první záblesk světla do tmy skanul.
Neb sám být, vše je; býti sám, je tvořit,
sám být, je začátek; sám být, je asyl,
sám být, je poznati a vzplát, se kořit,
a teplo cítit, vše kde život zmrazil.
118
Co v tisíceré atomy se tříští
ve styku s lidmi, světem, společností,
zde velikým se vodopádem prýští,
jenž na svých vlnách všecky hvězdy hostí.
Ó samoto, ty druhá Božství tváři,
dřív tebou opojit se nutno, k prvé,
jež ruchem, pohybem a žitím září
a při tom pouze tyje z naší krve,
Nežnež skloní se, kdo myslí, chce a touží!
I On to cítil a tak v skalin tesy
se uchýlil, zřel den, jak v noc se dloužídlouží,
a viděl hvězdná stáda nad nebesy!
A četl jejich věčné palimpsesty,
jak malý člověk proti kosmu taji!
A mystické ty slyšel svaté zvěsty,
jež pouze v půlnocích se ozývají!
On pochopil a obsáhnul tu žití,
jež v keři mízou od kořene stoupá,
on cítil radost, kterou skála cítí,
když stříbrem holou skráň jí měsíc koupá!
119
On zachytil ty všecky plaché zvuky,
jež v noci hyena lká, výr a sýček,
on stínů postih nedozírné pluky,
jež zaháněly v dál sen jeho víček;
Onon na života velkou sáhnul tepnu,
žil v samotě, jak druhdy žil Jan Křtitel,
a neptal se: „Když dlaň k modlitbě sepnu,
proč objeví se vždycky – Pokušitel?“
A objevil se velký anděl tmavý,
škleb věčný na rtech, s kterým se juž zrodil,
s tou blesknou jizvou kolem krásné hlavy,
jak Michael jej kdysi v bezdno hodil.
A stál tu velký, jako vítězící
a ptal se klidně: „Nač tu všeho třeba?
Bůh jsi-li, prosím, rychle při měsíci
ty z kamení zde nadělej mi chleba!“ –
Řek’ velké slovo. – Kristus váhal chvíli...
Řek’ nejtěžší, jež dosavad nás tíží,
řek’ záhadu, jíž dospět lze jen k cíli,
již rozluštiti nedáno – ni kříži!
120
Ó chleba, chleba! Satan dobře ví to,
kde slabá vždy je stránka Adamova!
Co bojů, zápasů a snahy skryto
je v slově tom, jež neobsáhnou slova!
Ó chleba, chleba! Po zápasech věků
vždy živé heslo a vždy věčně nové,
tím nejbližší jest každý ku člověku,
toť sup, jenž Prometheu ňadra klove!
Ó chleba, chleba! Slovem, citem, touhou,
jej chceme, Kriste, perem, štětcem, dlátem
a cestou jak ty trnitou a dlouhou –
zda neťal’s v jádro tenkrát – sofismatem?
„Ne pouze chlebem,“ řek jsijsi, „člověk žije,
spíš hvězd mu v jeho bídnou dráhu třeba!“
A proto, Kriste, hyne poesie,
neb lidstvo chce jen chleba, chleba, chleba!
Moh Satan další uspořit si zkoušky,
moh z plna hrdla zasmát se v té chvíli,
ni jeden závoj nespad z Saiské roušky,
o chleba lidstvo – kvílí, kvílí, kvílí!
121
V.
Volba učenníkův.
Sám v poušti v zápase i odřikání
stkal’s budovu svou, jež se nad svět vznáší,
ji citem stkal’s – však třeba též je dlaní,
z nichž každá stavivo i trámy snáší.
Je třeba při všem učenníků míti,
ne synů těla, synů třeba ducha,
je nutno jako kojná napojiti
lví silou, vláhou v příští půtky sucha.
Tys volil všecky z lidu muže prosté,
šli za tebou, ač chápali tě sotva,
však věděl’s dobře, pouze z ducha vzroste
mi skála, v níž se chytne duchů kotva.
Své dědictví tak prostým dal’s a malým,
však Jidáš mezi nimi hned byl, zrádce,
a Tomáš, pochybovač – změnám stálým,
sám nevěda, tak’s podrobil své stádce.
122
Pak na zem přeneslo se tvoje nebe,
míň lásky v srdcích, na rtech více hromů...
v svých učních sotva dnes bys poznal sebe,
ach, komu z vlastních lidí věřit – komu?
123
VI.
Cestou vinicemi.
Šel jednou Ježíš Kristus vinicemi
a za ním Jan i Jakub, Jidáš rusý.
Zrak Ježíš k nebi vzpínal, oni k zemi.
Vždy každý dělá jen, co dělat musí.
Děl Jan: „Kterak se hrozny nalévají!“ –
A Jakub: „Do zlata žhnou, do purpuru!“
A Jidáš: „Prsům žen se podobají!“ –
A Ježíš mlčky stále hleděl vzhůru.
A každý dále myšlenku svou spřádal.
Jan viděl jásající vinobraní
a Jakub na bohatství pána hádal
a Jidáš orgii zřel v usmívání.
A Ježíš stále dívaje se k nebi
zřel, co vykoupí svého žití cenou,
co člověku je k spáse zapotřebí:
Tu révu na krev svoji proměněnou.
124
VII.
Vůně.
U Šimona byl Ježíš na hostině.
Zněl cymbálů a cither povyk plesný,
všem bylo dobře při datlích a víně
a ženám byl šat úzký, skoro těsný.
V tom vešla prostovlasá Magdalena
a vasu nardy zmáčkla v svojí dlani
a vůni rajskou, vzácnou, beze jmena
tu, hodnou ňader jen a luzných skrání,
Tutu rozlila na poprášené nohy
a svými roztřela ji kadeřemi
na nohy Krista; zdiven trnul mnohý
a Jidáš promluvil tu ústy všemi.
125
„– To škoda věru vzácné této masti,
sto drachem stojí nejmíň a zde kane
bez účelu a cíle, bez účasti
má vyvětrat? To rouhání jest, Pane!“ –
Však Ježíš slova neřek, v jeho tváři
tam plálo kouzlo oné ženské vůně,
jež dána nezištně nad hvězdy září
a po níž každé srdce k smrti stůně.
126
VIII.
Dcerka Jairova – Lazar.
Ty, dcerko Jaira, sama nevíš ani,
ký symbol dala’s duším pozdních věků!
Tak tichá, klidná ve svém umírání,
ty nevíš, dnes čím mluvíš ke člověku.
„Spí pouze, není mrtva!“ – Jaké slovo!
My z toho vláhu nadedenskou pijem,
my slyšíme to slovo Ježíšovo,
a vírou, že jsi vstala, znovu žijem. –
Ó Lazare, jenž oplakán juž všemi,
se náhle zvedáš z rouch a pláten hrobu,
za jakou cenu, skoro snouben zemi,
opouštíš chladnou mohyly své kobu?
127
Vždyť jednou do ní navrátíš se přece!
Proč dvakrát chceš ten strašný zápas prožít?
Nač v změny žití, v mihotavé řece,
máš odvahu, na okamžik zas ožít?
Ó, dcerko Jaira, bratře Marty snivé,
jak málo víme a jak mnoho chceme!
U hrobů svých později nebo dříve
se s vaším Kristem jistě nalezneme!
128
IX.
Kázání na hoře.
I seděli u jeho noh a zraky
na ústech viseli mu v udivení;
v té chvíli nezřels vzduchem lítat ptáky,
strom jako keř v svém ztichnul šelestění.
I seděly jich řady, řady, řady...
všech vrstev, odstínů, tříd pohromadě,
kmet bradatý a žena a hoch mladý
a dítě malé ručky tisknouc k bradě.
A seděli a naslouchali němí,
jak zvolna splývalo mu s retů sladce,
kdo blahoslaven touto poutí zemí,
jak dospět k tomu snadno lze i hladce.
A naplnili takto slouchajíce,
kol celou horu i svah druhé za ní.
Kdo ducha okem zřel, jich viděl více,
páž k páži kterak tiskli a skráň k skráni.
129
Až ku obzoru jejich řady lnuly
a na něm tvary mračen proměnlivé
zas byly řady nové, jak se hnuly,
zřels hlavy, šíje, slouchat v póse snivé.
To byly duchů řady! Z hlubin věků
se sletly sem a naslouchaly spolu;
ty opustily Acherontskou řeku,
ty přišly z Gehenny, ty ze Šeolu.
A Zoroaster pravil k Sokratovi:
„Víc ani líp juž lidstvu neřekne se!“
A Buddha pravil: „Zákon můj tu nový
všech láskou prozářen se z rumů vznese!“
On domluvil a blaženstvím se chvěly
kol vlny, mraky, lány, keř i kámen,
rtů neviděných miliony řekly
v propasti vzduchu: „Amen! Amen!! Amen!!!“
130
X.
Večeře.
I seděli tak všichni pohromadě;
byl velký svátek a tu spolu jedli;
kýs táhnul smutek po dvanácti řadě
a mlčeli a hlav svých nepozvedli.
Jan pouze blíž se tulil k Mistru svému
a jak on lámal chleb a vzhůru zvedal,
zřel s divným očí zanícením k němu,
jak v ticho všech by odpověď si hledal.
A seděli tak dlouho, dlouho spolu,
a mlčeli – však ticho více poví,
než vysloviti podaří se bolu
jen plachými a smrtelnými slovy.
A vstali pak, a jako v rozloučení
když tváří svou se dotknul jejich líce,
Jidášův měšec v mincí zachřestění
než ticho jejich řekl mnohem více –
131
XI.
Kohout.
Jak viděl bych to. Kohout zakokrhal
a Petr vyšel ven a hořce plakal,
ten ostrý zvuk mu divně srdce trhal
a z venčí šer jej od ohně pryč lákal.
Ach, nezřít vinu, nezřít hanbu svoji!
Proč vinník vždy se v místo skutku dívá?
Co prchaje tam chce v myšlének boji?
Jest jinde – daleko – leč kohout zpívá.
Tak do srdcí nám položil’s, ó Pane,
divného ptáka, hlas našeho nitra,
nás lepší vždy, ať stane se, co stane,
on hlasně pěje jak polnice jitra.
A dobře tobě rozumímerozumíme, Petře.
Pryč! – Daleko! – Leč kohout stále zpívá,
až ruka mdlá horoucí slzu setře...
však v tom juž Bůh se v naše srdce dívá.
132
XII.
Barabáš.
Jej pustili a Pilát myl si ruce,
i prchal, prchal jak zvěř štvaná plaše;
ta celá volnost byla mu jen k muce,
vždy slyšel řev: „Propustiž Barabáše!“
Stál nad zdrojem a viděl v něm tvář svoji,
ji k tváři Souzeného přirovnával,
zřel černou kštici, vous ve hustém roji,
škleb tahů, oka žár... zas v běh se dával.
A běžel polem, pustinami, lesy,
kol samot mih se Ahasver jak druhý,
pak v strmých skal se zabral pusté tesy,
vždy na svých patách slyšel řinčet kruhy.
Vždy za svou stopou slyšel v davů vřavě:
„Ne Ježíše, my chceme Barabáše!“
Zřel k božské, v krvi uplvané hlavě
a za sebou vždy ohlížel se plaše.
133
Tu bylo jitro. – Bůh ví, kam se stočil,
kraj známý jaksi tonul v jitra zlatězlatě,
a sotva udivený dále kročil,
on znamenal, že stojí na Golgatě.
Zřel žen a mužů hlouček – jak se kloní
až k zemi – Mrtvého v tom sňali s kříže,
do krve ran mu matka slzy roní,
skráň k ňadrům tiskne Magdalena blíže.
Jak u výčitce němé zří Jan k nebi,
Nikodem tělo halí do rubáše,
utírá o šat zkrvácené hřeby –
A zas ten křik: „My chcem jen Barabáše!“
A prchal dál. Jej nevšimli si ani.
Co mohl za to, jej že luza chtěla?
Dnes bylo by mu sladší umírání,
než tato světem honba zdivočelá!
Dnes nenáviděl tyto Fariseje,
již takto pomohli mu na svobodu,
sám nevěděl, co v duši se mu děje,
jen cítil, nástroj v svoji byl jsem škodu.
134
On umřel nevinný, já vinník žiji...
Ó věčně bludné, klamné zdání naše,
vždy na kříž přibije svět – poesii
a bude řvát: „My chceme Barabáše!“
135
XIII.
Dobrý a zlý lotr.
Kdys hřešil – krad. Též zabil kohos jednou,
jat, pykal svoji vinu ve žaláři,
byl souzen chladnou spravedností lednou
a sousedem jest božské, vlídné tváři.
Ta dojala jej, tak že v jeho duši
se vzpjala lítost jako divá lvice,
že bolest, hoře jeho srdce kruší
a slze jeho porosily líce. –
Kdys hřešil, krad. Též zabil kohos jednou,
jat, pykal svoji vinu ve žaláři,
byl souzen chladnou spravedností lednou
a sousedem je božské, vlídné tváři.
Ta ztrpčila jej, tak že v umírání
byl trpčí ještě, divější v své muce,
že lál a soptil divém ve rouhání,
div z hřebů sobě nevykroutil ruce.
136
V jich obou středu visel kdosi Svatý,
zřel v srdce hněvné i lítostí čisté,
vše zvážil, srovnal, zladil v souzvuk zlatý.
Vím, oba v ráj svůj pozval jsi, ó Kriste!
137
XIV.
Eloi, Eloi, Lamma Sabaktani.
Ach, Eloi! Eloi! Lamma Sabaktani!
Tak volal’s, Pane, na svém hrozném kříži.
V tom těla, duše volaly vše rány,
co hnětlo, rvalo, dralo tě svou tíží!
Kdo slyšel Tebe? A Tys přece volal.
My rovněž víme, neslyší nás žádný,
však touze, volat, nikdo neodolal,
nechť mlčí třeba valný prostor zrádný.
Co vražděno kdy lidí v hloubi lesů,
co vražděno jich v ulic přítmí hluchém,
co vražděno ve bitev hromu, děsu,
co vražděno, kde vraždí se duch duchem;
Aa všichni věděli: Jsme neslyšenineslyšeni,
a všichni volali přec k hvězdné výši
a věděli, že pomoci tu nenínení,
a věděli: Bůh nehne se, nechť slyší.
138
A volali přec. Naše slední věno,
náš kvil to vzhůru nad Tvých rájů brány,
to poslední z všech svědectví, Tvé jmeno,
jenž jsi i nejsi, – Eloi Sabaktani!
139
XV.
Cesta do Emaus.
Jak nebe bylo holubí a čisté! –
Pod stromy učenníci chvatně spěli
do Emaus; k nim’s se přiblížil, ó Kriste!
a chodce pouhého jen v tobě zřeli.
Tak s tebou šli a hovořili tiše,
jak mluvíme s tím, kdo nám padne v cestu,
co smutný vítr z prázdných polí dýše
a prachem halí dálný výhled k městu.
Dnes chmurný den, ač jaro květe všady.
„Co nového, zda slyšel jste juž zprávuzprávu,
ten ukřižovaný prý rabbi mladý
zdvih víko rakve, blesky spjatou hlavu?“ –
– ,Vy znali jste jej?‘ – „Ano v dávné době;“
– ,Co tomu říkáte?‘ – A tiší byli,
šer na kraj pad a nevěřili sobě
a mlčky tajně k druhu druh se chýlí.
140
„Byl buřič prý“ – dí polohlasně jeden.
,Ne, svatý byl!byl!‘ dí druhý čackým hlasem,
Byl,Byl oběť, katy k popravišti veden. –
Kde pravda?‘ – „Snad to rozhodne se časem.“
A dále šli a On šel mezi nimi.
Kraj v jarní náladě byl smutný celý,
nad cedry modravé se táhly dýmy,
že Bůh jde s nimi – oni nevěděli.
„A slyšte, podivné jdou krajem zvěsti.
Prý žije zase a zas choré léčí.“ –
V tom v stromech vichr divně zašelestí
a všickni stanou, umlkují v řeči.
„To možné všecko. Prosím vás, co víme?
Kde pravda v světě? Vždycky choutkám cizím
je dáno v plen, čím žijeme, co zříme?
Ó jděte na Sion jak na Garizim,
Tajtaj všady spí a taj vždy pánem světa,
jen jedno platí: Svědomí mít čisté,
já kdybych žít měl nekonečná léta,
vždy v posled řeknu: Pravdu děls, ó Kriste!“
141
„– Dík za to slovo. Myslíte, že žije?
Vždyť mrtvého jej kladli ve skal ňadro“ –
,I v mrtvém, věřte, srdce živé bije,
když dobro chtěl, jež poslez všeho jádro.‘
A ticho zas a jen se více tmělo
a spěli travou do Emaus a polem
a nezřeli, jak aureolou čelo
se jeho skvělo, záři selo kolem.
„Jste cizí zde?“ – ,Je každý v světě cizí.‘
– „Což nepůjdete s námi na večeři?“ –
A tento hlas zněl dojemný a ryzí,
jak toho hlas, kdo miluje a věří.
On s nimi šel a za stůl sedli spolu,
chleb podaný on rozlomil a žehnal,
tu teprv zřeli božství aureolu
a stud a strach a děs jim ve tvář vehnal,
Aa nežli mohli zvednouti svých zraků,
on žehnaje jak světlý přelud zmizel.
Je snadno skolébat se do zázraků,
však vědět o tom, to jest pravá svízel.
142
Ó všichni my, kdo chceme cos v své snaze,
do Emaus ducha jdoucí, stůjme chvíli
a vizme, kdo se přidruží k nám v drázedráze,
a zeptejme se, kdo to s námi pílí?
A požehná-li nám též chleba skývu,
pak blahoslavme ten svůj život celý!
Čím odpykati největší z všech divů:
Bůh s námi šel – a my to nevěděli!
143
XVI.
Jazyky.
I byli v jednom domě pohromadě,
o Kristu mluvili ti věrní jemu.
Vzpomínkou lásky sladké její vládě
se vzdali, kouzlu její tajemnému.
Ten vyprávěl, jak druhdy s nimi býval,
jak polem šel a kterak učil v člunu
a vždy byl s nimi, když se večer stmíval,
kdy nad Kidronem vzcházet zřeli lunu.
Ten připomenul Olivetskou horu,
ten u Šimona kvas, ten Jaira dceru,
ten proměnění záři na Táboru,
ten kámen hrobu, jak slít v jitra šeru.
A co tak hovořili Jeho plní,
tu velký vichr zavál celým domem,
sta blesků náhle v oči všech tu slní
a nad nimi cos duní jako hromem.
144
I vycítili velikosť té chvíle,
jak zkamenělá byla páž i noha.
On mezi nimi stál tu v celé síle
i tušili jej – poznali v něm Boha.
Tož Boha lásky, Boha velkých skutků,
tož Boha síly, Boha snů i práce,
jenž vichrem naděje hřmí do zármutku
a z prachu duši zvedá k hvězdám sladce.
A jako udivení na tvář klesli,
jak strhla by se rázem clona věků;
na hlavy jich se jazykové snesli,
jež budou ještě mluvit ku člověku.
Nad nimi jako symbol ducha pláli,
je viděli, druh ukázal je druhu,
jak plápolaví chvěli se a hráli:
ten v nachovém, ten v zlatém hořel pruhu,
Tenten dvojklanný byl jak meč Archanděla,
jímž druhdy zdeptal v prach odvěkou zlobu,
ten hvězdy tvar měl a v něm láska celá
se chvěla silou drtící krov hrobů.
145
Je viděli, však neznali, čí byli.
Duch lidstva, který mih se jizbou touto,
v nich viděl vítězství jen oné síly,
jež zkruší každý žernov, každé pouto.
Zřel jazyky všech lidstva učitelů
se nad hlavami apoštolů chvěti,
všech reků myšlenky, všech trpitelů,
všech, lásce jedné kteří do objetí
Kdyskdys padnou, nebo všickni jedno chtěli:
TvůjTvůj, KristeKriste, ideal, ten nedozírný,
za kterým pne se každý povzlet smělý,
od věků k věkům duchů pochod vírný.
Ó jazyků těch nekonečné moře!
Ó ducha signaly vy hárající!
Ó majáky vy v lidstva boj i hoře,
v nach skvoucí se a naděj zpívající!
Ó slétněte zas v chmurný údol světa,
ó plaňte do tmy beznaděje naší!
Ve plamu vašem Bůh vždy k zemi slétá,
vy jediní jste lidstva Mesiaši!
146
OBSAH.
SYMBOLY A SUGESCE.
Ekloga letní3
Hold sv. tří králů7
Setkání10
Čím šumí lesy12
Sestina letního večera16
Hudba18
Menuet21
Smrtka22
Anima24
Po lektuře Shelleye27
Hymna Boecklinovi28
Pták v hnízdě29
Legenda o třech bratřích32
Poslední zpěv lásky34
Volo! volo!39
Zimní noc41
Sbor42
STARÉ KAMEJE.
I. Isis47
II. Dryada49
III. Pláč Ixionův51
IV. Sirena53
V. Slzy Medusy56
VI. Teiresias k chlapci jej vedoucímu58
VII. Nářek Demetry61
VIII. Zahrada Persefony64
ECHO ZPÍVÁ.
Nymfa v středu lesů71
Ritornelly cykl. I.72
Fialy75
Touha77
Rád bych78
[147]
Píseň touhy79
Padajícímu sněhu81
Naladění82
Suspiria83
Motýl84
Píseň85
Radost ze života87
Píseň v noci88
Na slovácký motiv90
Vzdech91
Příměří92
Má láska94
Píseň dle skotského motivu95
Hymna osudu96
Jen jedno!97
Ó růže, ohnivé růže!98
Synthesa99
Cestou100
Sestina102
Ritornelly cykl. II.104
Na hvozdy šer padá107
CO NENÍ V EVANGELIÍCH.
I. Hosannah111
II. Modly112
III. V chrámě115
IV. Pokušení118
V. Volba učenníkův122
VI. Cestou vinicemi124
VII. Vůně125
VIII. Dcerka Jairova – Lazar127
IX. Kázání na hoře129
X. Večeře131
XI. Kohout132
XII. Barabáš133
XIII. Dobrý a zlý lotr136
XIV. Eloi, Eloi, Lamma Sabaktani138
XV. Cesta do Emaus140
XVI. Jazyky144
E: jj + sf; 2004
[148]