V. Slzy Medusy.

Jaroslav Vrchlický

V.
Slzy Medusy.

Juž Perseus ťal, hlava s těla slítla, se jako hvězda padající kmitla jsouc hadochvějnou kolem spjata kšticí, jak dopadla, zřel zrak, že v bledé líci se chvěje cosi jako krůpěj kalná, nad vztekem zvítězila tucha žalná, když zčernalou krev téci viděl z rány. Zřel zmije na hlavě, jak s každé strany se týčily v posledním zasyčení mdlé ploské hlavy vznášejíce v chvění, až jako černá svadlá tráva klesly bez životních sil těla, jež je neslynesly, a v chumlu padaly na spánky, čelo s jazyky dvojklanými. V očích tmělo se cosi hlavě, pak se blesklo temně a zas a zas, hled blíž – zřel, sirá země jak pije slzy pomíšené s krví, jež černého se draly z podobrví 56 jak deště krůpěje – tvář sesinalá bez hnutí ležela tu jako skála, rys pouze vryt v ní tragického bolu rost v zoufalství, co slzy tekly dolů, ty velké slzy krví černou ztmělé. Rek zachvěl se, zřít nemoh na ni déle, meč mokvající o plášť utíraje se díval v dálku, východu kde kraje v nach plály, jenž se víc a více nítil. Však v hloubi všecku její bolest cítil. 57