IV. Sirena.

Jaroslav Vrchlický

IV.
Sirena.

Vlasy jak len bleděžluté, jak dvou bílých růží trsy kypící dva silné prsy, oko kalné, nepohnuté, kol úst šílenosti rys, – jistě jsem ji viděl kdys. Snů mých zrcadlem zda spěla? Či v mém srdci, jež jest moře, zpívala své tajné hoře, v ráz na povrch vykypěla, žena půl, půl démon zlý v marné vůle odboj mdlý? Na přídích snad u korábů, které zřely tropů vnady, viděl jsem ji, ovál brady skrývat vlasů do hedvábu, 53 ovál boků ve vln změť – Kde je na to odpověď? Či na starých karet listu mezi symbolikou zvěře, zřel jsem smát se ve nádheře její rozpoutanou bystu nesoucí v šprým, cigar dým štěstí hráčům zoufalým? Renaissančním na klepátku u dveří se loggie smála, bizarními sny zda hrála gotickém kdes na klekátku, nesouc rozkoš sladkých dum mračným asketovým snům? Ve missalů starých vazbě v středu levkojí a fijal plála v zlatě initial, ironicky k žalmů sazbě šilhala, díc svůdným rtem: „Život hmoty není snem!“ 54 Či snad ve moderní řízu přestrojenou, dítě bláta, jejíž kadeř bledězlatá bouří všecku těla mízu, prodati své duše mír za orgie bouřný vír? Nevím, časem u mne leží, hlídajíc práh mého snění praví: „Pojď, jsem opojení, Lethy vlna věčně svěží! Z mých rtůmrtů všem, kdo na ně kles, kane sladký nepenthes! V čarném tebe spiji kole, zavřeš oči ve závrati, nehleď pouze vypátrati tajemství, jež skrývám dole, dračí spár a rybí chvost. – Na illusi ty měj dost!“ 55