VII. Nářek Demetry.

Jaroslav Vrchlický

VII.
Nářek Demetry.

Zas jihnou příkré stěny, kam slunce paprsk pad, a hluboký svah Enny jest jeden květný sad, sta drozdů zpívá v šero svých utajených hnizd, nad nimiž v květů stero plá smaragdový list. Já stejně v náruč světlu, tmám lkám: Ó Proserpino, dcero, ó dcero! Juž kvete lesní víno i krokus zlatou číš, kde rosy navršíno, pozvedá k slunci výš; 61 v důl orel pouští pero z azuru, kam se vznes, zní v hvozdech zdrojů stero a ze všad zvučí ples. Kde, dítě mé, jsi, já se ptám, lkám: Ó Proserpino, dcero, ó dcero! Kol jas, v mé duši přítmí a slza kalí zrak, zem duní koles rhytmy, zřím vůz, jejž táhne drak. Zem pukla v trhlin stero, zřím, jak ji k sobě strh, ji halil v kouř a šero a v propast s ní se vrh a zmizel v bezdnu, kam s ní, kam? Lkám: Ó Proserpino, dcero, ó dcero! V tom sama, matka, Země, jak počasů jde běh, 62 zřím symbol, mluví ke mně, tvůj, drahá, cítím dech. V dráh žití skrytých stero juž zřím a pronikám, jas Vesny, Zimy šero si z tvého losu tkám. Tak v změně všeho tebe mám, lkám: Ó Proserpino, dcero, ó dcero! 63