Anima.

Jaroslav Vrchlický

Anima.
Z těla svoru vyproštěna před svým tvůrcem nahá žena, kam jde Psyché? Je snad vánkem na květině, bude perlou v mořském klíně, v hloubi tiché? Nad ní hvězdy tiše plovou drahou nebes démantovou, pod ní naše bouří vřavy sobství, závisti a slávy v směsi liché. Je v té chvíli motýl bílý, či je paprsk, jenž se chýlí v modro nebe? Zaplá ve krůpěji jasné, či snad v blýskavici zhasne ztrávíc sebe? Nebo jasem opásána Peri, duchy kolébána, co my pláčem, z rána vstane v říze duhou malované jako Hebe? 24 Na boží se octne dlani, která světy drží, chrání, lehká mšice? Bude slzou, jež se třese pod obrvím v sladkém plese večernice? Bude mluvit k Bohu svému, bude rozuměti všemu, co jí tajem bylo v žití, bude úkoj, rozkoš píti víc a více? Či v nic splyne, s tělem zhyne a tam s cílem svým se mine jak dech pouhý? Dál jen z těla vstane celá prvků řada, žitím vřelá v přerod dlouhý? Od kamene, hluché hmoty, v růže květ a v ptačí noty, v jádro bludné hvězdy kdesi, v echa, která táhnou lesy do snů touhy? Což my víme, kdo tu sníme, v myšlének svých tísni dlíme u mrtvoly, 25 vážka hbitá ona lítá, před tváří se Věčna kmitá, změří póly, či snad rázem s těla skonem puklým je a mrtvým zvonem, pouhý sen, dým, představ hříčka, pampelišky lucernička v pustém poli? Duše! Duše! – v hořkém pláči za tebou zřím v noc, kam stáčí tvá se dráha. Nevím nic – jen sním a tuším, stavím cos a zas to ruším, marná snaha! Jen to s tebou, duše, cítím, s tebou v noc a mhu se řítím, nad propastmi ať se chvěješ, nebo tvůrci chvály pěješ, kam jen spěješ, Psyché nahá! 26