Z těla svoru vyproštěna
před svým tvůrcem nahá žena,
kam jde Psyché?
Je snad vánkem na květině,
bude perlou v mořském klíně,
v hloubi tiché?
Nad ní hvězdy tiše plovou
drahou nebes démantovou,
pod ní naše bouří vřavy
sobství, závisti a slávy
v směsi liché.
Je v té chvíli motýl bílý,
či je paprsk, jenž se chýlí
v modro nebe?
Zaplá ve krůpěji jasné,
či snad v blýskavici zhasne
ztrávíc sebe?
Nebo jasem opásána
Peri, duchy kolébána,
co my pláčem, z rána vstane
v říze duhou malované
jako Hebe?
Na boží se octne dlani,
která světy drží, chrání,
lehká mšice?
Bude slzou, jež se třese
pod obrvím v sladkém plese
večernice?
Bude mluvit k Bohu svému,
bude rozuměti všemu,
co jí tajem bylo v žití,
bude úkoj, rozkoš píti
víc a více?
Či v nic splyne, s tělem zhyne
a tam s cílem svým se mine
jak dech pouhý?
Dál jen z těla vstane celá
prvků řada, žitím vřelá
v přerod dlouhý?
Od kamene, hluché hmoty,
v růže květ a v ptačí noty,
v jádro bludné hvězdy kdesi,
v echa, která táhnou lesy
do snů touhy?
Což my víme, kdo tu sníme,
v myšlének svých tísni dlíme
u mrtvoly,
vážka hbitá ona lítá,
před tváří se Věčna kmitá,
změří póly,
či snad rázem s těla skonem
puklým je a mrtvým zvonem,
pouhý sen, dým, představ hříčka,
pampelišky lucernička
v pustém poli?
Duše! Duše! – v hořkém pláči
za tebou zřím v noc, kam stáčí
tvá se dráha.
Nevím nic – jen sním a tuším,
stavím cos a zas to ruším,
marná snaha!
Jen to s tebou, duše, cítím,
s tebou v noc a mhu se řítím,
nad propastmi ať se chvěješ,
nebo tvůrci chvály pěješ,
kam jen spěješ,
Psyché nahá!