Ze Sasnice vzhůru
od Flasterba vstříc
v podvečerní chmuru
vlny zčeřujíc
proti sobě pluje
obrněnců hra,
v šik se rozvinuje
dvojí eskadra.
Šedobílé kýly
čerstvě natřené,
u vědomí síly
vlajky zdvižené.
Rudnou dýmy plání
blyskajíce tmou,
torpedovky slání
zvěř jak psíci štvou.
Bílé chvosty světel
krouží lačně v dál,
zda by kulím v metel
cíl se ukázal,
kde by dobrou ranou
v hromném třeskotu
sjelo v hlubeň slanou
tisíc životů.
Nelze se tu mýlit,
ve tmě nutno zřít,
k terčům správně cílit,
bít a bít a bít
Švižný jako zmije,
smělý jako sup
tělo dej, ať hnije,
duše nezahub.
A tak hřímá jícen
v rudém plápolu.
Aby moh být vznícen,
v tisíc mozolů
tvrdlo dělných dlaní
v horkém úsilí,
jak by pro nic ani
jinak nebyly.
Noc má rudé šmouhy,
tančí na vodě
jisker zlaté prouhy
v širokém obvodě.
Raket modř i zeleň,
echa hudby v dál...
S chválou, pane, neleň,
čeká admirál!
Dobyl’s půle světa,
ještě chybí půl,
čeká lodí četa,
bys jí, kam chceš, hnul,
v krvi, dýmu, třesku,
v stonu mroucích úst
povedeš svou stezku –
výš je nutno růst! – –
Hle, v sny slávy tiše
lehký vzchází svit
ze slunečné říše.
Východ jal se rdít:
nový den se rodí,
Balt v něm počal hrát,
vystoup nad kruh lodí
slunný majestát.
Slunce! Úpis míru,
věčné lásky jev,
rozlehl se v širu
veškerenstva zpěv.
Zbledly lodní plechy,
prostor – třpytná běl –
volnými se dechy
vůkol rozestřel.
Slunce! Oko vlídné
věčné dobroty,
nikdo nedohlídne,
co jsi zřelo ty.
Všecku krev, jež tekla
v zemském obvodu,
všecky hrůzy pekla
bitých národů.
Pod tebou jak směšný
bitevní ten ruch,
korábů rej spěšný
míň než tanec much.
Touha despotická,
rozpínavý tlak
efemerní nicka,
jež chce do oblak.
A ty spatříš ještě,
rez že zhryzá plech,
barvu smyjí deště
obrněnců všech.
Uslyšíš v svém čase,
pán kdy zahlesne:
rád bych hrál si zase, –
rob že křikne: ne!