NOČNÍ HRA NA MOŘI

NOČNÍ HRA NA MOŘI
Ze Sasnice vzhůru od Flasterba vstříc v podvečerní chmuru vlny zčeřujíc proti sobě pluje obrněnců hra, v šik se rozvinuje dvojí eskadra. Šedobílé kýly čerstvě natřené, u vědomí síly vlajky zdvižené. Rudnou dýmy plání blyskajíce tmou, torpedovky slání zvěř jak psíci štvou. Bílé chvosty světel krouží lačně v dál, zda by kulím v metel cíl se ukázal, kde by dobrou ranou v hromném třeskotu sjelo v hlubeň slanou tisíc životů. Nelze se tu mýlit, ve tmě nutno zřít, k terčům správně cílit, 21 bít a bít a bít Švižný jako zmije, smělý jako sup tělo dej, ať hnije, duše nezahub. A tak hřímá jícen v rudém plápolu. Aby moh být vznícen, v tisíc mozolů tvrdlo dělných dlaní v horkém úsilí, jak by pro nic ani jinak nebyly..nebyly. Noc má rudé šmouhy, tančí na vodě jisker zlaté prouhy v širokém obvodě. Raket modř i zeleň, echa hudby v dál... S chválou, pane, neleň, čeká admirál! Dobyl’s půle světa, ještě chybí půl, čeká lodí četa, bys jí, kam chceš, hnul, v krvi, dýmu, třesku, v stonu mroucích úst povedeš svou stezku – výš je nutno růst! – – 22 Hle, v sny slávy tiše lehký vzchází svit ze slunečné říše. Východ jal se rdít: nový den se rodí, Balt v něm počal hrát, vystoup nad kruh lodí slunný majestát. Slunce! Úpis míru, věčné lásky jev, rozlehl se v širu veškerenstva zpěv. Zbledly lodní plechy, prostor – třpytná běl – volnými se dechy vůkol rozestřel. Slunce! Oko vlídné věčné dobroty, nikdo nedohlídne, co jsi zřelo ty. Všecku krev, jež tekla v zemském obvodu, všecky hrůzy pekla bitých národů. Pod tebou jak směšný bitevní ten ruch, korábů rej spěšný míň než tanec much. Touha despotická, 23 rozpínavý tlak efemerní nicka, jež chce do oblak. A ty spatříš ještě, rez že zhryzá plech, barvu smyjí deště obrněnců všech. Uslyšíš v svém čase, pán kdy zahlesne: rád bych hrál si zase, – rob že křikne: ne! Sasnice, 4. / 7. 1906.
24