ZVONY A KLADIVA

ZVONY A KLADIVA
Lip vůně táhne večerem a v upomínku vane. Zní náves kladiv úderem, a výheň do tmy plane. Je svatvečer, zvon hlaholí, v kov srdcem prudce buší, s ním kladiva jdou v zápoly, a zvon jich nepřehluší. A jiskry dští jak trysky hvězd, ba jasněj’ nad ně žehnou. Je tvůrcem jejich tvrdá pěst, vstříc hvězdám vzhůru šlehnou. Zvuk znovu k rázu kladiva má touha srovnat chtěla, však disonance rmutlivá mi v soulad nezazněla. A přece zpěv z jich splynutí mi duší buráceje posvětil všecko prahnutí a zkrášlil žití děje. V dunění práce krvavé se krutě žitím deru, nad hlavou znění jásavé všech zvonů v svatvečeru. 64