MOBILISACE

MOBILISACE
V srpnovém slunci zrála země, nad žity tetelil se vzduch, a kraje balsamoval jemně dech pukajících pluch. I člověk úrodu svou dával. Kolesa vlaků drnčela, šáteček bílý vposled mával, a píseň zvučela. Proud k proudu sléval se, a děla chtivými jícny do dáli na vozech ověnčena čněla, praporky mávaly. Na břehu němý zástup koní jen přešlapuje přes chvíli, hřivnaté šíje k zemi kloní, jak by se loučili. Z osy se hnuly širé světy pro vážnost chvíle osudnou; jdou mužům ze rtů kvapné věty a ženám slzy schnou. Je zvířen život. Mnohozvuká ozvěna bije v přílivu. 75 Cit hoří. Olbřímova ruka napíná tetivu. A hle, tu pod mým oknem v lísce je kosí hnízdo, druhý rod, a nad ním rodině své blízce pták jásá o závod. Sametem křídel slunce pije, stráň do zpívání rozvlní, odvěký zákon svůj tak žije a vrchem naplní. A všecky úkoly a cíle, jež lidstvo do úpadu štvou, jen popatř, ve výstražné síle tam v hloubi hnízda jsou. 1914.
76