MOBILISACE
V srpnovém slunci zrála země,
nad žity tetelil se vzduch,
a kraje balsamoval jemně
dech pukajících pluch.
I člověk úrodu svou dával.
Kolesa vlaků drnčela,
šáteček bílý vposled mával,
a píseň zvučela.
Proud k proudu sléval se, a děla
chtivými jícny do dáli
na vozech ověnčena čněla,
praporky mávaly.
Na břehu němý zástup koní
jen přešlapuje přes chvíli,
hřivnaté šíje k zemi kloní,
jak by se loučili.
Z osy se hnuly širé světy
pro vážnost chvíle osudnou;
jdou mužům ze rtů kvapné věty
a ženám slzy schnou.
Je zvířen život. Mnohozvuká
ozvěna bije v přílivu.
75
Cit hoří. Olbřímova ruka
napíná tetivu.
A hle, tu pod mým oknem v lísce
je kosí hnízdo, druhý rod,
a nad ním rodině své blízce
pták jásá o závod.
Sametem křídel slunce pije,
stráň do zpívání rozvlní,
odvěký zákon svůj tak žije
a vrchem naplní.
A všecky úkoly a cíle,
jež lidstvo do úpadu štvou,
jen popatř, ve výstražné síle
tam v hloubi hnízda jsou.
1914.
76