VČERA
[9]
NAD SPRÉVOU DĚLO HŘMÍ...
4. červenec 1906.
Nad Sprévou dělo hřmí, činely třesknou,
v pochodu dusají sonorní plechy,
bodla a knoflíky v slunci se lesknou,
a vlajka stoupá výš nad hradní střechy.
Bílá a černá a červenozlatá
zalila ulice z oken a štítů,
a fronta vojáků, u paty pata,
zrostlá ve dlažbu před hradem tkví tu.
Nad Sprévou dělo hřmí v slavnostní chvíle,
třetí květ koruně rozvil se čisto.
V „Aleji vítězů“ mramory bílé
přílbami třesou a dělají místo.–
11
MONBIJOU
Berlín 1740.
Dušičko, vstup sem za barokní mříž,
v zeleném přítmí houště květů zříš,
a staré lípy oddychují vůní
přes nízké trávníky tím večerem.
Zde kámen filosofů – láska trůní,
sem postav sobě krále s Voltairem.
Laškovně flétna zazní přes trávník,
král krále, filosof svou moudrost svlík
a pod kvetoucí lípy spěchá sálem,
kde krajka sukének je celý svět,
kde král je básníkem, a básník králem
a na trávníčku tančí menuet.
Z lip rozdýchaných u cest při kraji
hvězdičky na hlavy jim padají
stříbrné jak ty na blankytu výše.
Jen rosa požehnání, naděje
přes dálné kraje, široširé říše
tím štěstím šťastných ztad se rozseje...
Filosof usnul, poeta šel spat,
král-voják by jen opět vyšel ztad.
Krev místo rosy, požár vlaje k nebi,
a z flétny stala se hůl maršála – –
Ten sad se na mne ironicky šklebí,
a hrůza morová mne ovála.
12
SETKÁNÍ.SETKÁNÍ
Na černé řece pod lipami
síň vítězná mne zvábila –
děl civí na mne zmlklé tlamy,
musejní krotká idyla.
Cár praporů tu se zdi visí
jak trofej kdysi dobytá,
a mezi nimi mdlými rysy
též černozlatá prosvítá...
Tak spatřit, co kdys těla žalo,
jítřivou mysl zneklidní,
čím zbůhdarma se nadělalo
sto tisíc mrtvol za tři dni.
Hle, pod patinou bronz se leskne,
protáhlá zmije, dravá věc,
a pro vzpomínky trochu teskné
čtu na ní nápis: „Königgrätz“.
Aj, my se známe! Na kolese
prsť otčiny mé ještě tkví,
řev toho jícnu slyším v děse,
jak ryčně zněl mou zemí lví.
A v hlubé díře jeho chřtánu
smrt sedí marně toužící
13
po živých těl zas novém lánu
a po signále polnicí.
Bronzové zvíře krvelačné,
jak zkrotlé stojíš uboze
bez glorioly dýmů mračné,
jež chuchvalí se k obloze!
Tvá invalidnost neomládne,
tvé nevzkřísí se plameny,
dnes líp už lidstvo zkázou vládne
nad tebou krčíc rameny.
Však vidím dál: čím dnešek zpýchá,
to zítřek v bok ti přiřadí,
až prosta bude zemská lícha
všech vražd a smrtí nářadí.
I despotická zvůle zhyne,
jež trůní v síni vítězné,
a člověk s lidstvím v jedno splyne
a sebe přece nalezne.
„Zvon“ 16. / IX. 1910.
14
STARÁ PÍSNIČKA
NA RIXDORFSKÉM HŘBITOVĚ
U BERLÍNA
Šalvějí voní letní dech,
vzpomínka chodí po hrobech
propadlých v nízké trávě.
Je tomu asi tak sto let,
tu někde spí můj prapraděd
v míru a věčné slávě.
Sem z vlasti zanes víru svou
a všecku bědu truchlivou
a všecku lidskou pýchu,
zde do své výhně prudce dul
a ocelová rádla kul
na nehostinnou líchu.
Rád pozdravil bych jeho prach.
Však marně bloudím po cestách,
vrak znikl v moři širém,
zaváta v poušti mohyla,
a přec ta hlava dychtila
tu takřka předevčírem.
Zde byl a není. V popelu
tlí tisíc jiných rebelů,
jichž neznají už vnuci.
15
Kameny jejich větrají,
a v travách tiše zpívají
cikády, dřímot hudci.
Šalvějí voní letní dech,
vzpomínka chodí po hrobech –
na tebe myslím, Praho!
Sto, dvě stě, tři sta, pět set let
blínový v zdech tvých zkvétá květ
a daří se mu vlaho.
Nemůže uhnít, zhynout, ztlít,
jak ti tam v trávě přestat být!
Jak’s bezmocná a měkká,
tvé tajné hněvy neškodné
odvanou vichry svobodné
den za dnem do daleka!
Tvé krve marná přesila
je slabá, aby zalila
vše dobývavým proudem,
jenž ve vítězné závrati
čist sám vše v sebe uchvátí
před slavným dějin soudem.
Ó, byla léta úrody,
a byly krásné exody,
kdy krysy tíhly branou,
a vydýchlo se svěžeji.
Ó, byla léta nadějí,
jen pomni, vzkypíš ranou!
16
Teď hroby na severu tam,
je od nich blíž a blíže k nám,
jen proto tobě hrají
do tance k vydechnutí sil
dál od nás dále o sto mil
tam dole, na Dunaji.
Má Dunaj Sprévu sestřici
jak ona dravě hučící,
a ruka s rukou v síle
od Sprévy v Dunaj modravou
spojeny jsou ti nad hlavou
při spolném hrobů díle.
Tvá bytost vždy je půlena,
tvá duše na dvé dělena,
máš dvojí čest a víru,
dvé jazyků máš k životu
a dvojí mravní hodnotu
a krysy opět v sýru.
Šalvějí voní letní dech,
výstrahy chodí po hrobech,
těch zpráchnivělých kostí.
Kde, Máti, jsou tvá vzplanutí,
kde velkých srdcí vzkřiknutí
a hvězd tvých vysokosti?!
17
U VĚRAD V PRUSÍCH...
U Věrad v Prusích borovička
stojí tam v pustě od malička,
krvavě mhami prosvítá
kořenem v písek zarytá.
Klikatou větev křiví nízká,
smutná je, řek bys: té se stýská!
Vichřice rvou ji ubohou,
však zlomit přec jí nemohou.
Samotou její táhnou snové
o dálné zemi, vlasti nové, –
ryšavě rdí se barvou pně
a větví chvěje horečně.
Proč bych se divil, touhy její
že k žírné prsti jinam spějí!
Tam z kypra růst, výš vrchol nést
přímý a silný k říši hvězd.
A slavné lodi nových cílů
svou pevnost dát a svoji sílu,
dát sukatý jak skála kýl,
by nové dráhy mořem ryl!
18
VLNA
Z obzoru běží právě narozená
chvějivou pěnou třpytně ostříbřená
vteřiny dcera ve dvihu a klesu,
krotká a měkká bez síly
s odrazem oblak, zelenavých lesů,
když moře zdřimlo na chvíli.
Hřebenem nízkým šine se a šine,
v polibku mdlém až podle břehu zhyne –
a mohla hřmít a bít a buráceti,
skalisko proti skalisku,
a staré duby rvát a vyvraceti
se břehů dolů do písku.
Olbřímí síly hromovými vzchopy
kus panství mohla strnout beze stopy
nenáviděné zemi, z pralet soku,
vítězné písně mohla snad
ve hrůze nejslavnější tady sloku
k sivému nebi vyzpívat.
A mohla uviděti rozhourána
strachem se chvít a blednout země pána,
když jeho loď by, drtící se v třísky,
na divý hřbet svůj zchvátila
a dolů v propast zpěněnými trysky
v střemhlavém pádu zvrátila.
19
To vše jsi mohla vyburácet plno,
macešsky mořem vystrčená vlno!
Nepřišel vichor, jenž by zchable plihou
podnesl z hloubi do výše,
vymrštil vzhůru povětrnou lihou
nad chaluh brod a měkkýše.
A plamen nebes, bengál kosmu skvělý,
též pro tebe byl velmi málo bdělý,
by ozářil tvou slávu i tvou sílu,
tvé kypění, tvůj vzdor a lom,
by divým pocelem tě zlechtal v týlu
a rozhlaholil k dílu hrom.
Přátelé zapomněli na tvé křtiny,
jdeš bezejmenná tiše přes hlubiny,
vteřiny dcera ve dvihu a klesu,
však píseň svou, již na rtu máš,
s odrazem oblak, zelenavých lesů
u nohou mých přec vyzpíváš.
20
NOČNÍ HRA NA MOŘI
Ze Sasnice vzhůru
od Flasterba vstříc
v podvečerní chmuru
vlny zčeřujíc
proti sobě pluje
obrněnců hra,
v šik se rozvinuje
dvojí eskadra.
Šedobílé kýly
čerstvě natřené,
u vědomí síly
vlajky zdvižené.
Rudnou dýmy plání
blyskajíce tmou,
torpedovky slání
zvěř jak psíci štvou.
Bílé chvosty světel
krouží lačně v dál,
zda by kulím v metel
cíl se ukázal,
kde by dobrou ranou
v hromném třeskotu
sjelo v hlubeň slanou
tisíc životů.
Nelze se tu mýlit,
ve tmě nutno zřít,
k terčům správně cílit,
21
bít a bít a bít
Švižný jako zmije,
smělý jako sup
tělo dej, ať hnije,
duše nezahub.
A tak hřímá jícen
v rudém plápolu.
Aby moh být vznícen,
v tisíc mozolů
tvrdlo dělných dlaní
v horkém úsilí,
jak by pro nic ani
jinak nebyly..nebyly.
Noc má rudé šmouhy,
tančí na vodě
jisker zlaté prouhy
v širokém obvodě.
Raket modř i zeleň,
echa hudby v dál...
S chválou, pane, neleň,
čeká admirál!
Dobyl’s půle světa,
ještě chybí půl,
čeká lodí četa,
bys jí, kam chceš, hnul,
v krvi, dýmu, třesku,
v stonu mroucích úst
povedeš svou stezku –
výš je nutno růst! – –
22
Hle, v sny slávy tiše
lehký vzchází svit
ze slunečné říše.
Východ jal se rdít:
nový den se rodí,
Balt v něm počal hrát,
vystoup nad kruh lodí
slunný majestát.
Slunce! Úpis míru,
věčné lásky jev,
rozlehl se v širu
veškerenstva zpěv.
Zbledly lodní plechy,
prostor – třpytná běl –
volnými se dechy
vůkol rozestřel.
Slunce! Oko vlídné
věčné dobroty,
nikdo nedohlídne,
co jsi zřelo ty.
Všecku krev, jež tekla
v zemském obvodu,
všecky hrůzy pekla
bitých národů.
Pod tebou jak směšný
bitevní ten ruch,
korábů rej spěšný
míň než tanec much.
Touha despotická,
23
rozpínavý tlak
efemerní nicka,
jež chce do oblak.
A ty spatříš ještě,
rez že zhryzá plech,
barvu smyjí deště
obrněnců všech.
Uslyšíš v svém čase,
pán kdy zahlesne:
rád bych hrál si zase, –
rob že křikne: ne!
Sasnice, 4. / 7. 1906.
24
PÍSEŇ U MOŘE
Širá ňadra spala,
lehce oddychala
s mými v souzvuku.
V slaném brodě po pás
načisto jsem propás
Puškinovo gesto
s pláštěm přes ruku.
Sláň má málo novin
pro mne, syna rovin,
širých obzorů,
kde se klasy zlatí,
v nekonečnu tratí
houpavě se dmouce
zdola nahoru.
Motýl v dálce bílý
vyplynul v té chvíli
plachty zdouvané,
loukou beze kvítí
u břehu květ cítí,
k němuž po své pouti
tak rád přistane.
A tu větřík svěží
přes hladinu běží,
jež se zachvěla,
chocholíky pěny
25
svitly rozčeřeny,
tajemná řeč nová
z hlubin zazněla.
Obzor jak by v duhu
roztál v polokruhu,
poblíže i záz
na zelené líše
uvilo se v pýše
na tisíce věnců
bílých sedmikrás.
Na vlnách se třesou,
ke břehu se nesou
blíž a rychleji;
sotva chvilka mine,
u nohou mi hyne
kvítí nesplněných,
marných nadějí.
Širé ňadro dýše,
ze dna výš a výše
čeřivě se chví.
Poslouchej, jak zpívá,
kyne blíž a kývá,
ale nevyzradí
svého tajemství.
26
CESTOU
Zapadla nám za obzor
poslední píď zemí,
rozkypěný moře vzdor
sám už pánem je mi.
Odpočinout nemá kdy,
u kormidla skřípá,
zelené své smaragdy
vůkol rozesýpá.
Ale hloub tam v zášeří,
loď kde nádním smýká,
dravé oko ještěří
chtivě na mne mžiká.
Zelenými plameny
ve vlnách se zžíhá,
zelenými rameny
kýl se v skoku zdvíhá.
Úzkost strašná vťala dráp
v srdce mi té chvíle,
člověk nekonečně sláb
stál vstříc hmoty síle.
A tu v dáli pojednou
pěšinka, hle, přímá
27
žitem, kam až dohlednou,
před očima mýma.
Zvonky modře kývavé,
pampeliška v strouze –
po nich v prázdno mlhavé
vykřikl jsem v touze.
28
ARKONA
Zelená vlna těžce se láme
v šedavý obzor splynulá,
to se dnes za sny starými dáme
k pohádkám smutným z minula.
A nechť si moře ryčivě blýská
chocholem pěny k chocholu,
pohádku smutnou uvidím zblízka
v mytických světel plápolu.
Pod staré lípy vejdu, jež bílé
hvězdičky květu rozsvítí,
a duše má té intimní chvíle
tragiku slavnou pocítí.
Se břehů oněch, kamž moře v rovy
pohřbilo slávu střemhlavě,
uvidím věže Jaromarovy
jak Kollar ve vod záplavě.
A velký bůh, jenž skonal tak bídně,
povznese roh svůj ze brodu
a bude věštit Slovanstvu vlídně
vítěznou, slavnou úrodu. – –
Však hle, již v sever výspa se tmaví
cimbuří tvarem dokona,
a mladý plavčík kyna k ní praví:
Arkona tamhle, Arkona!
29
Zdravá buďbuď, země, myticky skvělá
i velká ve svém zániku!
Nadšení křídla dalo mi zcela
sentimentálních básníků.
Se sivým rackem o závod k cíli,
kde zatím z vody před námi
vyhoup se fantom křídově bílý
strmými příkře stěnami.
Ztichlého moře zelená láva
kolkolem leží bez hnutí,
nahoře, dole stará spí sláva,
na skále, v moři v ztrnutí.
Křídovou cestou klikatě vzhůru.
Pláň holá, bez lip poety
přede mnou stře se v mlhovou chmuru,
a kraj dlí tichem zakletý.
Vysokou travou ke kolu spiaty
dvě krávy stébla žvýkají,
vlaštovky břežní stálými chvaty
přes drny křivky smýkají.
Drát drnčí s ráhen ve službě říše,
na valu směle do šira,
hle, černý orel s praporu v pýše
nad Baltem peruť prostírá.
A pod ním stojí bez hnutí, němě
na stráži voják. K oblaku
30
s ubohé, mrtvé, smutné té země
blyští hrot jeho šišáku.
Na čtyři strany do každé dáli
obzor se volný otvírá,
stráž Baltu zírá, ať vichry pálí
a výspu vlna ožírá.
Ať stará rakev rozpadává se
a bílé kosti blikají,
to není stráž, jež ze strachu vzdá se
a hodí puškou potají.
Jak zírá, půjde na čtyři strany,
až rána v poplach zavolá,
přes hrobní kámen slovanské Rany,
přes moře kolem dokola.
Kde že jsou ruce, které ji zdrží,
zabijí muže vojáka
a vztyčí posléz nad světa strží
korouhev lidství v oblaka?– –
Smutek a já jsme sami tu stáli
na skále krví hořící,
a černý orel nad mořskou dálí
vznášel se v letní vichřici.
28. / XI. 1906.
31
SKŘIVANI NA ARKONĚ
Houpaly se vlny, houpala se loď,
někdo zdůli volal: pojď mezi nás, pojď!
Zelený jak louka nebo žitný lán
prohýbal se vichrem širý oceán.
Křivkami blíž lodi stálí druhové
kmitali se s křikem šedí rackové,
usedali vlnám v hněvné chocholy
jako stepní supi, kde tlí mrtvoly.
A šla úzkost bledá kolem stožárů
s otráveným vínem na dně poháru,
stesk a touha divá křikly v srdci mém
po zeleném břehu nikde nevidném.
A tu náhle z dálky ve vln trysk a jek
zahlaholil známý ptačí popěvek,
od mlhavé výspy zjevné v obzoře,
jak bys květy sypal, kanul do moře.
Tam kdes jistě bylo zrno zaseto,
skřivani dva nad ním pěli dueto,
přehlušili vlny, jež se zrývaly,
přes okeán píseň slavnou zpívali.
Přehlušili vichru skučení a lom,
jasné štěstí bylo v doslechnutí tom,
proti skále vzhůru na zpěněný břeh
ptákům v ústret spěju touhy na křídlech.
32
Zoraný, hle, úhor úzký jako dlaň,
píseň skřivánčí se s výše perlí naň,
chudé klásky trysknou řídce v kamení,
krvavý jen mák se hustěj plamení.
Zapomněny moře zrádné hlubiny,
jest mi, jak bych kročil na práh otčiny,
skřivan se skřivanem na zvonečky hrál,
a já vůni vlasti z klasů těch jsem ssál.
Ztratilo se moře, ač krok vzdáleno,
skřivánčí tou písní bylo souzeno.
Co by dalo za to, skřivany své mít
a se jedním klasem moci pochlubit!.
33
PRAMEN
Z bílé skály nahnuté k moři
rokotnou hudbou vyvěrá,
ráno zlatavé slunce v něm hoří,
stříbrná hvězda z večera.
Kane pramen staletí stejně
z arkonské výspy krvavý,
když se nad ním rozestře chvějně
noční zář rudé záplavy.
Vidím k němu skloněné hlavy
rtů suchou žízní prahnoucích,
obrys lodí mořem se tmaví
s biskupem v čele jedoucích.
Kříž se třpytí, znamení míru,
Kristus plá na něm zlacený –
hoří věže v divokém víru,
modla se kácí v plameny.
Krahuj černý s rozpiatým spárem
nad rum z ní tryská do výše,
nebyl zdolán plamene žárem,
přes moře letí, přes říše.
Pil on také z té bílé skály,
pták pomsty žhavě horoucí.
Sudby nechť se jakkoli dály,
pták ten je věčně živoucí.
34
Přišel dědic, podědil hroby
a chce jich více šíř a dál.
Příboj bije, pevniny drobí,
je mrtev lid, kde včera stál.
Ale pramen k životu zpívá,
a krahuj sedí přede mnou.
Každá země, již útisk zrývá,
má takou skálu tajemnou.
Pil jsem zřídlo v hlubokém doušku
i jeho píseň pro duši,
příboj skrytý v mlhavou roušku
naslouchá, do skal nebuší.
Zhrdu pil jsem, nenávist měřil
z pramene čisté obrody,
líp než láska, abych vždy věřil,
ony že drží národy.
35
VYSLANEC
Balada z roku 1168.
Leh vichor v bílé plachtoví,
loď vlny rozkrajuje,
však za poselstvím Vrancovi
se na ní těžce pluje,
tak těžce se to pluje.
„Lsti musíš znáti každý tvar
a hladký had být v řeči,
je horší běsa Valdemar
a zlobou nad něj větší,
ba ještě mnohem větší!“
Král Teclav prál tak onen den
a pobledlé měl líce,
kdy Vranca chytrý vypraven
byl přes Balt z Korenice,
to k Dánům z Korenice.
„Vlast v nebezpečí, na ni roj
se chystá černých lodí,
ty s důvtipem svou hrdost spoj –
vše k záchraně se hodí,
ba všecko se tu hodí.“
A vichor v bílé plachty leh,
jel posel tenkrát z jara,
36
kde tměl se v dálkách dánský břeh,
chlácholit Valdemara,
dánského Valdemara.
Tam vyčkával již biskup Sven
a blýskal zlatým křížem:
„Oj, budeš s námi spokojen,
vše láskou boží svížem,
vše touto láskou svížem.
Co’s přinesl nám?“ – „Bohů mír!
Chcem na své hroudě žíti,
však chceš-li boj, tu slaný vír
se krví bude rdíti,
to vaší krví rdíti!“
Sven usmál se a ruku vztáh’:
„To pro nás trochu málo!“
a dvě stě lodí na vodách
tam v černé chmuře stálo,
tak strašidelně stálo.
„Hle, naše síla! Máš jí víc?
Pak u vás bude zdrávo.
Však míň-li, vyjedem si vstříc
a s námi naše právo,
silnějších, jářku, právo.“
Ustrnul Vranca překvapen
a lodi zrakem čítal:
37
desetkrát silnější byl Sven
a řečí dál ho splítal,
obratnou řečí splítal.
„Viz oštěpů a mečů svit!
Co naproti nim spraví
váš válečný bůh Porevit,
byť byl i sedmihlavý,
dřevěný, sedmihlavý?
Pár člunů vašich a pár klád,
kde hnilotina dýchá,
a jež se hradbou chtějí zvát,
i všecka vaše pýcha,
pohanská, směšná pýcha?
Chceš, vrať se, vše jim vypověz,
však doma nepochodíš,
já za to povídám ti dnes,
že líp se nám tu hodíš,
ba mnohem líp se hodíš!
Náš král je tvého štědřejší
a dá ti zlata horu,
když budeš takto chytřejší,
svých nepopíchneš k vzdoru,
k marnému ovšem vzdoru!
Zem tvoje padne – živ buď kříž! –
to pro Kristovu muku!
38
Ty za svou moudrost obdržíš
nejhezčí Dánky ruku,
mladinké Dánky ruku!“ – –
A Slovan všecek v plameni
tam zůstal – skloniv čelo.
Potvorné na něm znamení
se otročiny rdělo,
na věčné časy rdělo...
39
ELEGIE O ZVONECH
V krajkovém oblaku měsíc plál
a v mořskou dál
závojů věsil tkáně.
Větérek spal a nezavál
z ulehlé v píscích pláně.
Prostor vše nehmotný, mlžný prach
tkví na vodách,
jím tiše pluje Snění – –
Kapitán blah půl plachet stáh
v tom světlém prozáření.
Veletův ostrov se vyhoup již –
jen, plavče, blíž! –
prožlutlý jak lví hříva,
a maják výš přes vodní říš
s něho se rdivě dívá.
A tu se v obzoru přede mnou
tak najednou
jak pohádkové kvítí
z dna pozvednou a vzhůru pnou
věže a zlatě svítí.
Brány a ochozy, k sloupu sloup
z hlubin stoup,
přede mnou město leží,
40
a jako vryt v mořskou dlí hloub
řad lodí u pobřeží.
A zvonů dunění s věží těch
sto budí ech,
a nebyl ples, čím zněla,
než jakby v spěch vytrysklý dech,
s nímž duše letí z těla.
Slovanské zvony, kdo lil váš kov
a věsil v krov,
že z dálky zvuk váš znáti?
Zníte jen v rov, a z vašich slov
se písni nechce smáti.
Slovanské zvony, vy tu i tam
jste žal jen sám,
vy rozhoupané v mlze!
Viklá se trám na věžích vám,
čep zalívaly slze.
Přes hory, přes doly, slyš, toť on,
mé vlasti zvon!
Na pyšném chrámě bije,
vln divých shon a ryk a ston
břeh věže rve a ryje.
Hlas jeho doléhá, z dáli zvěst
tak smutna jest
41
a nad vlnami kvílí, – –
přestalo kvést již kvítí hvězd,
a zašel měsíc bílý.
Město se propadá, z jeho bran,
jež dokořán
se rozevřely prudce,
v dunící van zvonových hran
v pěst sevřené ční ruce.
42
MRTVÁ ZÁTOKA
V klín břehů protáhla se lačná,
strž balvanů jí k moři brání.
Stín vrhnou do ní mračna
v svém putování.
Bez vrásek v hlati zrcadla
tkví mrtvě zapadlá.
Vrak lodi pozvolna tam ztlívá,
trup stěžně na písku se drolí,
samota příliš tklivá,
až srdce bolí.
Neb žilo se tu chtivě kdys,
a zazníval povel čís.
Loď kamsi chtěla v říše nové,
dmul do plachtoví bystře vánek,
tu rodili se snové,
než jal vše spánek,
než přestalo, co žilo, žít,
a nastal smrti klid.
Dlím skloněn nad hladinou v snění,
ve změti ráhen travka razí,
co zřím, mně cizo není
a v srdci mrazí.
Vím, kde spí mrtvá zátoka
jak propast hluboká.
Kde stěžně tyčily se vůle,
kde vzletů plachtoví se dulo –
vše zpřeráženo v půle,
43
dřív než se plulo.
Kde vlajek jasný plamen vlál,
v dál nesen býti ždál.
Kde rujně kypělo a vřelo,
kde u ohňů se ruce tiskly,
kde klad a lad vše mělo,
kde děje tryskly,
a byla výška oblaků,
k nim touha ve zraku.
Kde plochy jezer prudce čeřil
březnový vichor, do skal buše,
kde člověk ještě věřil
v čest krásné duše...
Nic. S útesu pták černý ční
jak balvan smuteční.
Blyštivým okem po zátoce
však slídí, kde co žíti baží,
prokletý hlídač, krotce
se zdáti snaží.
Je nedostižný, vysoký,
pán mrtvé zátoky.
Zchvatitel mužů spáry svými,
nejlepších mužů na postupu,
a zpychlý staletími
úkladných lupů. –
Zlý šum se ze dna ozývá
jak vzpoura hrozivá...
10. / X. 1913.
44
VÝBOJ MOŘE
Zklamalo mne tichem svým,
líným mrtvem v mlžném šeru,
obzorem svým zúženým
do postižných blízce směrů,
zklamalo mne moře.
Včera ještě – Ale dnes
hněvně bije výspu břežní,
z dálek širých u nebes,
rackové kde svítí sněží,
hromnou sílu valí.
Nezůstává vlna stát,
kupředu jde, k zemi, k zemi,
v jeden cíl svůj míří spád
zčeřenými peřejemi.
Zemská skála chví se.
Propast duní, kovem zní,
který v boji o kov tepe,
hlasové to vítězní
apostrofy velkolepé.
Poslouchám tě, moře.
Vlna k vlně – k duchu duch
v jednotící harmonii!
Pout mých padá s rukou kruh,
v naději té písně žiji.
Jeden cíl! Ó, spása!
45
Po vlnách, oj, po vlnách
chvíti takto vpřed se valit!
V jednotný všech duší vzmach
vlast mou k vykypění zalit!
Pošetilé snění!
Strhat lana stožárů,
zkrotit lodi zpupných vlajek,
nebezpečných požárů,
z dávna uhnízděných bajek
naučíš nás, moře?
Výspu s orlím hnízdem smést,
výspu vražd a lupů mstivých,
vytrysknout až k výši hvězd
přes hlavy všech bohů lstivých
naučíš nás, moře?
Znaven žití bědnou hrou
silou vln se světím znova,
tepny mé jí prudce vrou,
šípy si zas páž má ková.
Díky tobě, moře!
46
PŘEDVEČER
[47]
BŘEZEN
Zas podupávaly na dlažbě erární střevíce,
nad nimi modré nohavice, sukna šedivá
a v suknech hoši z dalekých vesnic.
Tak v řádcích stáli apatičtí ke všemu kolem,
mašinky natažené zvedat ruce i nohy,
a kol nich burácel spontanní život.
Zas podkovy cvakotem hrdým a úsečným
se ozvaly náhle, koníci dobře krmení
hop, hop, a chasa na nich malovaná.
Plech svítil z přílbiček, ocílky v rukou.
Aj, vítáme vás, staré známé své tradice,
jíž vy se nezpronevěříte a my rovněž!
Sta let se známe již a zvykli jsme si,
hledali bychom vás, kdybyste zapomněli.
Tu jsme, zpíváme k březnové obloze,
jak šíř je ulice, zpěv vzácný, slýchaný zřídka.
To jenom v březnu bývá, kdy běží míza,
kdy stará vrba počíná rudnout,
kdy jarní van života najednou cítit,
až sem se zachvěje a na ní národ.
Co přišli jste vidět? Zda planoucí zraky
světelnými jiskrami procitlých bystřin,
zda ruce spojené v jednotný řetěz,
zda srdce tisíců, již nechtí křivdě?
Zda duše plemene, jež k cítění spolnému
vzňaly se bratrstvím v náraze dějů?
49
Hahoj, přátelé! Dívejte se!
Však vynalézá se tisíce pěšinek,
však zvoní se tisíci jidášskými měšci,
ten sluje modernost, ten věda, onen pósa,
než ani jeden láska, –
by dušičky ony šly na kázání proroků,
samokleštěnců národních a jich akolytů
a přijímaly při černé mši chléb vlažnosti
a pily z jedovaté číše, by umřely dvakrát:
i národu, i lidstvu.
Už nezní z kateder slova zápalu,
jež vzkřikl Hus, Almae Matris rector,
s čelem vzpřímeným, hrdým a čistým
do davů vzpupných. Echa jejich zhasla.
Tam shrblá záda, prosby úzkosti, oči ulekané,
neb mrzký pošklebek cynismu vidí mládež
a rozdělená buď vadne neb opičácky
jde zaujat stejný pošklebku posun.
A nastaveno tisíce žebříčků, vyšších i nižších,
na každém hodnost, Evino jabko,
pod každým Pravda, chudinka nahá,
i Právo, děcko otrhané, almužnu prosí.
Hahoj, přátelé, vidíte je?
Však co rok břitce z volných dálek
zadýchá vichřička přes hory, řeky,
to v březnu jarním, měsíci mízy.
A živel ohňů očišťujících náhle vzbuchá,
aj, srdce mladá, krvi národa, hřej se!
50
A bídnost i bídu, malost i nízkost,
jež míjeli jsme bez povšimnutí,
teď vidíme jasně, násilí mocných
i zbloudilých ubohost a couváme od nich.
A tu se báti přestáváme, jsouce si bližší,
u věrných věrní, a známější vzájem.
A zhyne-li vlasti tisíc synáčků,
zde za ně stotisíc nových probouzí březen.
Zde stojí pod nebem vysokých oblak,
a ruce jich dotýkají se i srdce.
A není přemožení pro jejich lásku
a není přemožení té živelné krve,
jež tepe a pění se po celé vlasti,
jež tepe a pění se po celém rodě.
A když i mdloba podobná smrti
všem oči zavře a srdce na chvíli semkne,
zas přijde březen, čaroděj z dvanácti bratří,
co sedí kolem vatry na vysoké Tatře,
do ohně zhaslého dýchne, plameny šlehnou
na život věčný. – –
6. / III. 1904.
51
PÍSNIČKA O KLENOTECH
Dvakrát sedm zámečků
a dvoje mřeže,
pavouků tři sta v sklípečku
klenoty zlaté střeže.
Varhany v hlasy třaslavé
jaly se douti:
patrone svatý, Václave,
nedej nám zahynouti!
Jsou věci, jimiž nelze hnout,
by nestrašily,
jež musí do tmy zapadnout,
jak nebyly by byly.
Lilie zlaté, kamů lesk,
vše míjí, míjí...
Chudinko, nemáš trochu stesk
po sestře ve Francii?!
Pavouci předou, časy jdou
a s nimi děje,
koruny, jabka odnesou
se posléz do museje,
nebť nelze, aby kamů zář
zas uhlídala
kterási slibující tvář
a marnou víru dala.
Pavouci, alou, na dálku
se svolávejte,
52
a honem, pane maršálku,
sem sedm klíčů dejte.
Ten onen bude jistě mít
rezivou známku
a snad se bude nehodit
též do těch sedmi zámků.
Jsou věci, jimiž nelze hnout,
by nestrašily,
ty musí do tmy zapadnout,
jak nebyly by byly.
Jsou věci, které zapálí
a drtí mříže,
a než se někde nadáli,
je národ zas krok blíže.
10. / V. 1911.
53
ALOIS JIRÁSEK
Slyšel jsem slovo stvoření:
vyhaslá slunce vzplaňte,
a mrtví ze svých sklepení
zas do života vstaňte!
Vtělte se stíny pověstí
i bohové i reci,
ožijte stará náměstí
i zástupy i věci!
Var krve prudce kypivé,
tep srdcí, jak se chvěla,
a vzpětí síly hrozivé
prošlehni žitím těla!
Viděl jsem mladý Vyšehrad
strměti na skalisku
a bílou kněžkou pozvedat
obětní bohům misku.
A slávu vlasti blízko hvězd
jsem viděl v rozkvetení
a cesty, jimiž chodí lest
a lidu ponížení.
Třpyt švihajících ocelí
mi zraky oslňuje,
bouř vítězného veselí
mi srdce rozpaluje.
54
Velicí, kteří trpěli,
se tyčí ke zbožnění,
příčiny vidím, účely
a zápasy i snění.
Však vždy to byla jen má zem,
duch její, krev a víra,
ne větry, které lhostejnem
zavanou z širošira.
Jde proudný život, mluví čin,
epochy, doby, věky,
by rozuměl jim dnešku syn,
synáček dnešku měkký.
Co míjí cifra vědcova,
to básník zažeh v světlo,
to’s, Mistře, řekl do slova,
by živilo i hnětlo.
Tisíce duší ožilo
z Tvých nesmrtelných zvěstí,
národu národ vrátilo
Tvé umění. – Ó, štěstí!
11. / VIII. 1911.
55
STARÝ BASTION NA HANÉ
Dnes potměšilé dílo v podzemí
se do vzpomínky maně ryje mi.
Vrch na rovině, krtí kupice,
a uvnitř z cihel tvrdé ulice,
a uvnitř nepřátelského cos dlí,
svět číhavý a chytře zapadlý.
Vždy v cestě byl mi, hrozivě se tměl,
když z města domů za milou jsem spěl,
míjeje opatrně jícny děl,
jak by tam číhal vrah a nepřítel.
Až jednou, letní plameněl se den,
zřím bastion jak divem proměněn:
z hlin jeho tráva po pás povívá,
voňavá kvítím, větrem šustivá,
jásavý výkřik máků tryská z ní,
a modrý akord chrp s ním jasně zní,
pokračování rolí brunátných
žit zráním z nedohledných kolem lích.
56
To hlína Hané váhat nesměla,
na zdech a valech žitím vzkypěla.
Trs úponek a lehkých břečtanů
se šplhal vzhůru dělům do chřtánů,
les klasů všude kolébáním zrál,
kryl loukotě a přes lafety vlál,
přes cihly kanul jako vodopád
a zazdil křídla nedovřených vrat...
To chtěla by jen země: kvítí, klas,
voňavé dechy a skřivánčí hlas;
to chtěl by také člověk: rosné jiskření
a bezvražedné lidství k srpů zvonění.
15. / V. 1914.
57
ČESKÁ LEGENDA
Když Pánbůh na začátku
z ničeho stvořil svět,
už tenkráte země česká
v něm byla rajský květ.
A hned z tří ďáblů lačných
ji každý chtěl by rád,
i počali o ni v kostky
si na pařezu hrát.
A že se utkal trojlist
největších šibalů,
jen vzájemně šidili se,
a hra šla pomalu.
Až posléz popadli se,
kdo s koho, hryz a škráb,
sta tisíce let se rvali,
a nikdo neosláb.
Tak zbyla Pánu Bohu
ta sladká česká zem,
květ nejkrasší jeho díla,
královský diadem.
A chceš-li, můžeš slyšet,
jak chví to vrchem hrud:
to pekelníci dál marně
tam rvou se doposud.
58
ŠESTÁ OLYMPIADA
Slyš, zblízka, zdáli křídel šum,
zní vichrem jásající hlasy,
a ze chmur skepse, mdlobných dum
se blankyt nad národem časí.
Tvé, Praho, věže zjasněly,
Tvé zvony mlčky zazněly
v žár duší, jejž nic neuhasí.
Jdem přiměřit a zvážit zas,
zda křepčí přibylo nám síly,
zda hrděj plane zraků jas
a míří k nejvyššímu cíli,
zda šiky naše zmnoženy
a v srdce jiskry vloženy,
jež hoří po věky, ne chvíli – –
Nuž, vítejte nám v srdci Čech,
krev jeho Vaší krví buší,
a dechu jeho Vy jste dech
a duše jeho Vy jste duší.
Všech paží Vašich jednota
čest našeho jest života,
jenž děje budoucnosti tuší.
A jako druhdy v dávně let
je Praha ve královské pýše,
přebolel odstrčení hnět,
a snaha letí výš a výše.
Slovanstvo k sobě ve zdraví
59
přes hory, mořské dálavy
jak bratří duchovitá říše!
Hrad starý strmí tich a něm
a okny zírá zadumaně –
co mrtvo, ať je mrtvo v něm,
když kvetly bílé květy planě.
Vždy život dál jde junácký,
jak snil jej heros Palacký,
když kul nám do výboje zbraně.
Chcem idei se poklonit,
jak on jsme vytesáni z žuly,
v poznání tkví náš samobyt,
jímž věky s místa nepohnuly,
byť vichry jejich bouřlivé
a nárazy jich měnivé
nám v líce krupobitím duly.
Jsme tu, jsme svoji, jako hráz,
kouzelným proutkem tajně vládnem,
to Kázeň tvoří reky z nás,
jí rosteme a jaře mládnem.
Vy, bratří, k svátkům posily
jste národu div stvořili,
jak nezřít v okruhu ho žádném.
Tříšť tu tam pluje na vodách,
kru jedinou z ní Kázeň stvoří,
zřím chvíli onu jako v snách,
až celek vaším ohněm vzhoří,
60
ta bude bořit, rozvalí
ježaté kolkol úskalí
pod slunnou jásající zoří.
Družina jedna ze všech rot
se silou jednosvornou v pěsti.
Pak povel zazní: Vpřed a sot!
tou v koncích nejžďanější zvěstí.
Do skalisk rána jako hrom –
ó, jaké bude v hybu tom
národu opojivé štěstí!
Sami jsme mřeli v dobách zlých,
sami jsme také z hrobu vstali,
sami si ze svých vzdorně lích
chléb rozkvétání vyorali,
a ověnčení vítězi
již lámou staré řetězy,
jež kloub nám po staletí draly.
Do zahrad průlom Volnosti,
kde zlatá jablka již zrají,
kde otročinu v tichosti
pod kámen do tmy pohřbívají,
a duchem věrni v právu svém
na konec přece dobudem
i grand prix na Dunaji. –
Nár. Listy 29. / VI. 1912.
61
JOS. V. SLÁDEK
† 28. / VI. 1912.
Když jásot Prahy vlastmi chvěl
a barvy praporů vlály,
Ty’s v ústraní svém dotrpěl
a znikl v záhrobní dáli.
Však vím, Ty’s národ slyšel svůj
i potom, slyšíš ho stále,
jak dbalý Tvého: „Pevně stůj!“
je roven žulové skále.
Jak zemí duní jeho krok
jednotným úderem k cíli,
jak ztěsna kráčí k boku bok
armáda národní síly.
Ty’s pomáhal jí srdce vznést,
o mužné zpíval’s jí pýše,
o tom, co čestná touha jest
se všech stran po volné líše.
Když doma: já pán, moje žeň,
té dlužno vítězstvím získat,
ne s planým smírem na roveň
zbojníku pravici stiskat!
To Tvůj je odkaz, písní Tvých,
nad rakví Tvou se k nim známe –
62
a třeba něm Ty spíš a tich,
my v duších živy je máme.
Prapory všecky přes Tvůj rov
se kloní na počest tesknou –
Tvých písní zvučí dále kov,
tisícův zraky se lesknou...
63
ZVONY A KLADIVA
Lip vůně táhne večerem
a v upomínku vane.
Zní náves kladiv úderem,
a výheň do tmy plane.
Je svatvečer, zvon hlaholí,
v kov srdcem prudce buší,
s ním kladiva jdou v zápoly,
a zvon jich nepřehluší.
A jiskry dští jak trysky hvězd,
ba jasněj’ nad ně žehnou.
Je tvůrcem jejich tvrdá pěst,
vstříc hvězdám vzhůru šlehnou.
Zvuk znovu k rázu kladiva
má touha srovnat chtěla,
však disonance rmutlivá
mi v soulad nezazněla.
A přece zpěv z jich splynutí
mi duší buráceje
posvětil všecko prahnutí
a zkrášlil žití děje.
V dunění práce krvavé
se krutě žitím deru,
nad hlavou znění jásavé
všech zvonů v svatvečeru.
64
DNES
1914–1918.
[65]
BÁSNÍK
Rajského ptáka na své římse mám,
by pěl mi písně, které utěšují,
vyřčeným slovům nový smysl dám
a naděj ve shledání hrobní thuji.
Mých bratří bolest za ně spaluje mne,
svým srdcem radost jejich promítám,
svítání vidím v jejich noci temné
a vteřiny jak věky počítám.
Jsem zvonem na korábě, který čeká,
až udeří jim slavně k vyplutí,
a pro ne, vím, proč duše má se leká
víc nežli smrti – zapomenutí.
67
CURRICULUM
Památce své ženy Pavly.
To bylo tenkrát: Křepkostí jsa mládí hrd
jsem jak ten kovář v pohádce svou zmrazil Smrt.
A léta zásevův i žatev znojně jdou
jak vojska s prapory a hudbou veselou;
nezvítězí-li slavně v jitřní hodině,
tož bít se budou poctivě a hrdinně.
Nedbal jsem úkorů ni bídy chuďasa,
i tomu lučina se květem rozjásá,
i tomu blankyt svitne časem ze mraků
a světla radosti rozežhne ve zraku,
i ten se z plahočení všedna vykoupí,
když k sobě do hlubiny chvilku sestoupí.
Tak život do zelených prutů bujně hnal,
za družku nejvěrnější jsem si Práci vzal,
ta měla duši nejněžnějších záchvěvů
a onyxové zraky plné úsměvů.
Tu Smrt již počala být netrpěliva,
neb sám jsem nezůstal, a byli jsme tu dva.
Však zcela malinko se u nás změnilo,
jen tempo života se prudčej zvlnilo,
a třeba zřídka svítívalo slunečně,
druh s družkou svěže šel a k výškám statečně,
a třeba dny a léta dal jsem pro jiné,
leda jen dny a léta, však své hvězdy ne.
68
Tu Smrti nedbané jsem postřeh jedenkrát
kýs potutelný úsměch v prázdných důlcích hrát,
a vírem zatočil se jizbou mrazný dech
a přes čelo mé družce nestřeženě šleh.
Polibek hrůz! Ó, sladká, utkvěl v mozku tvém
v zmodralých rtech, v onyxu zraků změteném.
A nastal zápas. Vůkol plno přízraků,
běh obyčejných věcí ústí v opaku,
a rody zmateny, pohlaví jinačí,
barva se přebarví a znak se přeznačí,
všech pravd jsou vyvráceny stěžeje,
i ptám se: nesmrtelná duše kde že je?!
Dvanácte let jsem v mátožný bil kruh,
však nepovolil, ještě úporněji ztuh,
a loďka má v tom rozvířeném úporu
šla s výšin do hlubin, šla zdola nahoru,
naděje, zoufalství a zase tupý klid – –
světélek posledních až v konci zhasl svit.
Přišlo-li milosrdí? – A Smrt v zástolí
se zvedla, odchází, však sama nikoli.
Jen já jsem sám a zchudlý, zchudlý, divná věc,
a starost krvavou, já, zchudlý bohatec.
Kmotřička ze zástolí mizí kopečkem,
mně na shledanou kynouc žlutým šátečkem.
19. / VII. 1916.
69
PÍSEŇ
Kvetou písní novou,
pozdním v podzim květem,
písní mlčelivou
se sevřeným retem.
Nebýt volných oblak
jdoucích tiše k cíli,
nebýt jarní touhy,
která duši sílí,
nebýt ironie,
jež si ke mně sedá,
pohár živé vody
na zavdanou zvedá:
ta má nová píseň
smrtelná by byla,
jak žulová skála
by mne rozdrtila.
70
STŘÍBROPĚNNÁ
Šumavská lesní studánka
pod starou olbřímí sosnou
láká jak poslech skřivánka
rokotnou písničkou rosnou.
Pak stužka čistá, stříbřistá,
smaragdy jiskérek hravá,
pak pěnných kaskád tvoří sta
přes bradla ječivě dravá.
Skalami v šumu dere se
živičné vůně již syta
dýchané štědře po lese
a potok s potokem chytá.
Šíř a šíř lehá do nížin,
hvězd plna ztišena míjí.
Tu laněk tíhne k vodě stín
a soků jeleních v říji,
lednáčkův kmitne hládí blesk
zeleným k pohádce světlem.
Je snazší troskám tichý stesk
v proudu tom hvězdami zkvetlém.
A k lidem posléz propouští
královnu stařeček Leší.
71
Kabřince výsknou přes houští,
voraři prameny teší.
Královna plyne kralovat
zemi a lidu i zvěři,
široký dech svůj s dechem lad
do rytmu spolného měří.
Jest jedno místo, do hvězd ční
krásou jak milenka věků,
bědné a smutně sváteční
legendou umrlých reků,
touhou jich dětí nešťastných,
zradami, bědnostmi, hříchy,
rubem však lidských věcí ctných
a zlomem člověcké pýchy.
Očistíš je, ó, prameni,
Jordánská vodo ctných křestů?
Hluboké jezu dunění
zní v odvet z hlubiny k městu.
Jest vkreslen na oblohy smalt
v plamenech západu stoje
nejdražší obraz, z mračných hald
křiknutí věží zní troje,
přisahající jak by páž
do rudých ohňů se vznesla,
72
výstražně volající stráž,
by řek’ jí poutník svá hesla.
Nejsladší obraz města měst
proud béře jak přijímání,
v hladinu jeho vleptán jest
k nesmazatelnému plání.
Mateřsky něžně hýčká jej
pyšen jsa královským skvostem
stříbrných vlnek kmitný rej,
věžemi, paláci, mostem,
zelené stráně smaragdem,
odrazem měděných bání,
slzami, které znikly v něm
v staletém již vyčkávání.
Po boku družky podél rév
plyne s ním do jiných světů,
západu nakanulá krev
nesnese odlesku květů,
nepřijme do křivek rokoka
střízlivých obrysů dneška,
jest věrnost její hluboká,
přísahou minula těžká.
Až moře v dálném severu
královnu přijme svým klínem,
73
i tam zříš její nádheru
kreslit se zřetelným stínem
před světem s věrnou odvahou,
kde mořský příboj sláň šlehá,
trojvěží strmí přísahou,
kterou ti do duše vžehá.–
27. / I. 1916.
74
MOBILISACE
V srpnovém slunci zrála země,
nad žity tetelil se vzduch,
a kraje balsamoval jemně
dech pukajících pluch.
I člověk úrodu svou dával.
Kolesa vlaků drnčela,
šáteček bílý vposled mával,
a píseň zvučela.
Proud k proudu sléval se, a děla
chtivými jícny do dáli
na vozech ověnčena čněla,
praporky mávaly.
Na břehu němý zástup koní
jen přešlapuje přes chvíli,
hřivnaté šíje k zemi kloní,
jak by se loučili.
Z osy se hnuly širé světy
pro vážnost chvíle osudnou;
jdou mužům ze rtů kvapné věty
a ženám slzy schnou.
Je zvířen život. Mnohozvuká
ozvěna bije v přílivu.
75
Cit hoří. Olbřímova ruka
napíná tetivu.
A hle, tu pod mým oknem v lísce
je kosí hnízdo, druhý rod,
a nad ním rodině své blízce
pták jásá o závod.
Sametem křídel slunce pije,
stráň do zpívání rozvlní,
odvěký zákon svůj tak žije
a vrchem naplní.
A všecky úkoly a cíle,
jež lidstvo do úpadu štvou,
jen popatř, ve výstražné síle
tam v hloubi hnízda jsou.
1914.
76
ZAJETÍ PSYCHY
Studené stěny mám se všech stran,
blyštění ošemetných kovů,
ohlasy hlídačů u svých bran...
Co zraje ve mně k slovu?
–Takt písně letících oblaků,
jenž s výšek chtěl by hřmít,
rozžehat plaménky ve zraku
a srdce naplnit.
Toužených červánků pozdní plam
v odlesku dávnodávných snění –
úzkosti vězněné osten zlam
a pozdrav kuropění – –
Však slavné Mlčení ruku svou
mi na rty klade vspěch:
zajetí přijmi tich s pokorou
a krb svůj zhasnout nech.
Uvidíš, na mrazném úhoře
jak petrklíče zlatě plají,
a smutků havrani do moře
že střemhlav zapadají.
Jabloně po sta let neplodné,
kde ptáček nezapěl,
77
rozkvetou růžově toho dne
a budou plny včel.
Pod sedmi zámky svou touhu ztlum,
buď mrtev, k životu v ní rosta,
dej pečeť očím, jak’s dal ji rtům
nepusť k sobě hosta.
Až přijde hlasatel věnčený
klepadlem udeřit,
pak vznítíš pohaslé plameny
a počneš žít.
1916.
78
BŘEZEN NAD PRAHOU
Jsou zjasněny obrysy věcí,
a vichřice bije v kout ztuchlý,
na řece jako když porozsvěcí
plaménků od Vyšehradu k Chuchli.
Kmit, nepokoj prostorův i vod
i zelených promyků zvýší.
Prudší a lepší chce býti život,
nemilující šeptů ni skrýší.
Let k výšinám zkusiti, volně
se rozjásat nad něčím hluší,
zaklesnout loktem se v loket spolně
a jednu jedinou stvořit duši.
Rokycanova hlasu bleskem
dát sžehnout si ledové jíní
a zdráv buď! volati s hlučným třeskem
tasených mečů v gotické síni.
Jít s kalenou slokou jak čepel,
jež vydrží vše nepokorníc,
ze svých žít niterných tepel
a s přímým pohledem jasných zornic.
Tak s nejvyšších upřeně věží
se do jarní dálavy dívat,
s nadějí v osení krásně svěží
životní žalm svůj dověrně zpívat.
1916.
79
DŘEVORYT
Šum konejšivý, šťastlivý
z pod mostních vane slují,
jako když lesní lučina
rožcovým kvítkem zbují,
tak na hladině hvězdy vytryskují.
Blíž kříže s písmem hebrejským,
kam stíny nejhoušť padly,
stín tmavší, zapomenutý
se opřel o zábradlí,
květ lidský trpící a časně zvadlý.
Představ si: kopretinu máš,
plát bílý utržený
tak snadně padá níž a níž
a lehce podél stěny
jak onen stín do ohvězděné pěny.
Je stále tady podzimí.
Mrazně se hvězdy lesknou
a přitažlivě přece tak
v noc osiřele tesknou,
a vlny o pilíř vždy plaše tlesknou.
Pomni: Cos víc je osudem
než neštěstí a bída.
Jen Kristus hořce rozpiatý
tajemství chvil těch zvídá,
před trůnem otcovým z nich počet vydá.
80
TANEC BÍDY
Jen stručně suchý apel,
jen hlavou když se zakývne,
a netřeba ni kapel,
tančí se tance podivné.
Děravý hedváb šustí –
měsíček pozasvitl z chmur –
zahlíd jsem v cárů husti
kotníček madam Pompadour.
A byla žlutě zbledlá,
ne veselá, ne nevrlá,
a nikam nepohledla,
neb byla madam umrlá.
A už se nelíčila,
mol dávno zryl jí hermelín,
čelenkou nesvítila,
a mrazný hrob byl její klín.
Lež a klam v očích slepých,
klam panování na lících.
Umrlých je to přepych,
když roztančí se v ulicích.
A měla sklízet kvítí
a lásku srdcí přemnoha:
klamivý tanec žití
tančila madam ubohá.
81
VELKÝ PÁTEK
Umřela píseň tisícletá,
je ticho na rovinách,
kajícně táhne oblak četa
jakoby ve zlých vinách.
Nezpívá na horách zdroj v stínu,
plouživě mdlý a slabý,
stanula zvolna kola mlýnů
pod nevěrnými žlaby.
Pavučinové mhy se plouží
od duše k duši. Volá
kdos výše ze zahrad a touží
jsa bez ozvěny zdola.
K ústům bych přidal dlaně,
vzkřik ozev. Silnější je
však ticho v této zahrad straně
a jenom ono žije.
Umřela píseň, za mnou čísi
slza za slzou kane.
Počkej, až kámen odvalí si
a třetího dne vstane!
13. / IV. 1916.
82
NÁVŠTĚVA V KRAJI
Navěsil zlatých třásní
petrklíč po mezích,
ať něčí lásku zkrásní.
Proč pláčeš, sestro má?
Zvonek si staví hnízdo
na hrušni v aleji.
Ó, sladká tudy jízdo!
Proč pláčeš, sestro má?
A děti kolo točí,
tvé tři též s nimi jsou.
A ty máš rudé oči!
Proč pláčeš, sestro má?
83
MUŽ SE HLEDÁ...
(Září 1914.)
Muž se hledá silnější všech silných
ve všech zemědílech na západ i východ,
za hloubkami moří široširých,
do nichž lodi klesají jak v podzim listí,
za výškami hor, kde na močálech
kvetou nejrudější růže lidských krví
po všem světa obvodě a kraji,
jenž by hromně vzkřikl nejsvětější slovo: Dost!
Zhasly by požáry hořících měst,
kulturou věků jež do hvězd se skvěly,
v přátelskou dlaň se rozvila pěst,
pluhy by k oračkám do prsti vjely.
Tmy hrůzy slunná by prolila zář,
člověk by opětně lidskou měl tvář.
Muž se hledá silnější všech silných,
jenž to slovo vyřkne v touhách vyčkávané.
Ten pak bude onen benedictus,
miliony za ním půjdou vděčných očí.
Kde je? Váhá-li? Či vůbec není?
Ztraceno je lidství? Kleslo v propast zpátky,
z níž je dílo duchů neslo vzhůru
po tisíce let?! – Ten muž se hledá. Kde je?
Slze by uschly zas na lících žen,
kletby se změnily v jásoty díků,
84
nad hroby zkvet by běloučký rmen
jako smír ne darmo spících v nich šiků,
kolesa strojův a perlíků ruch
posvátnou prací by prohřměly vzduch...
Muž se hledá. Kde je? Aby lidstvo vzneslo
Coronam auream super caput ejus*...
6. / IX. 1914.
* Intonace korunovační písně papežské.
85
TĚM, KTEŘÍ TRPĚLI...
V malicherné půtky komáří,
do skřehotu svárů ješitných
poplach udeřil – –
A šílený
jezdec na vraníku, v ruce meč
nahý jako plamen krvavý,
přes vlasti se pustil, přes města,
přes pole a vody, přes lesy –
posel těch, již někde myslili,
čas že zopakovat dějiny.
Bez velikých mužů národy
jsou jak sžaté klasy na mlatě.
Klasy ležely. Ráz cepů zní
pod kopyty koně, bijících
venku, tam kdes v dálce ve frontách
i zde doma.
Smutek hrobový
v stopách jezdce. Nerudovu, hle,
vidím Matku sedmibolestnou,
vyvyhrožovanou oddanost,
pod křížem třmí něma, bez hlesu,
trpí tiše, zuby zaťaty.
Úsměv zhasl, modrá obloha
jako šedý cár se roztáhla,
86
černě slunce svítí, nehřejíc.
Bubny bijí, duní pochodem
hory doly, Hlad a Zima to,
Mor a Smrt jdou po párech.
Z věcí, ze slov, z činů vane mráz.
Sázka o život je národů.
Do cel mřížovím ni hvězdička
nesvítí a též ne do srdcí.
Otázku kdos vyťukává zdí,
marně čeká na ni odpověď.
Sázka o život je národů,
není slova: milosrdenství.
Pradávná lid hledá proroctví,
kombinuje klamnou útěchu,
ale v sluch mu stále doráží
biče svist, ten strašný biče svist
záhadného vozky, kterak že
přes most pojede prý práskaje...
Zraky hledí do tmy mřížemi,
tam i tu, neb všude mříže jsou,
uvidí-li ve tmě hvězdičku,
jednu, jedinou – jen jedinou!
Ale v krvi, jak ti tepnami
horce bije, hlas se ozývá,
slavný hlas, jímž krev jen hovoří,
87
že je třeba lázně očistné
v ohni utrpení, bys byl ocelí
krví kalenou, v hráz prahorní
ztuhl vůlí, sám tu stoje, sám,
bratří nedbal nespolehlivých,
v sebe opřel se, jak bez podpor
prastarý dub stojí na mýti,
v sebe sám, jen sám, jak’s vždy byl sám.
Moc, ta nalíčená koketa,
empirová kráska chytrácká,
dostaveníčko má večerní
s mužem, jenž se Právo jmenuje.
Důvěřuj, když byl bys mužem tím,
máš-li srdce čestné, odoláš,
jsi-li k lidství zrozen, odoláš,
je-li člověk v tobě, odoláš,
jsi-li atom předků, odoláš.
Hysterická řeč – a koketa
posledními zuby zaskřípá.
88
JITŘNÍMU SLUNCI
Elišce Krásnohorské.
Vytonuly brčálové vršky
z pozdní mhy a rosou světélkují.
Nastav čelo do plamenné pršky
s chvěním stoje pod ohnivou slují.
Jak jsi čekal dlouho?
Století
zima byla v chalupě i v duši.
Rdí se východ, čas je vzletěti
jitřně, slavně. Slyš, jak srdce buší!
V horách naslouchajíc stráž tam stojí,
k uchu dlaň si dává zas a znovu,
k životu jak zpívá již, ne k boji,
slyší fanfáru znít Smetanovu.
Lze ti v ono slunce pohledět
okem v oko, čestně v uvítání?
A hlas rohů rozkřídlený v svět
v duši přijmout jako přijímání?
Svato je to slunce, vítěz v mrazy,
zotevírej okna, ať se lije,
ale jako chmýr tě ve prach srazí,
nebudeš-li silen přijmouti je.
7. / VI. 1917.
89
PROBUZENÍ
Šípková Růženka spala sto let,
s ní všecko ve hradě vůkol,
až přišel Honza a sklonil k ní ret,
svůj těžký vyplniv úkol.
Do mrtvých údů hned život jim vjel,
kuchtík zas otáčel rožeň,
šňupeček přičiniv starosti měl
s poklasným správce zas o žeň.
Kominík žebříčkem brouse jak páv
křídly se bočil kol Stázky,
a rytíř baronce z pravšedních zpráv
natáčel pohárek lásky.
Jen princka Růženka sní jaksi dál,
že přijde světů pán pro ni,
nejkrasší, největší, králů všech král
na bílém jako sníh koni.
Na čele hvězda že bude mu plát,
ohnivé toužení z očí,
řekne jí přesladce, že jí má rád,
a ona v náruč mu skočí.
Tak snila princezna zdlužujíc sen,
jímž byla na sto let spala,
a že král nepřišel v osudný den,
chytrého Honzu si vzala.
Únor 1917.
90
VELIKONOČNÍ SKŘIVANI
Slavněj’ zní než všecky zvony
nad vytrysklým osením,
nad širými polí hony
velkonočním vzkříšením.
Vidí úrod naděj’ mladou,
po větru jež schýleny
k laskání mu pružně kladou
mečíků svých plameny.
Vidí hroudy, v nichž se sbírá
nový život zpod meze,
aby pokryl lada širá
novou věrou vítěze.
Jásavě se třepotají
nad višňovou alejí,
nad kvetoucí krásou v kraji
slavněji a slavněji.
Vidí lidská srdce chvějná,
černé smutky, bolesti,
nad ně píseň čarodějná
srdcím velí rozkvésti.
A všem tvorům, trávě, stromu
s květem plným krůpějí,
91
na vzdor ranám, věr všech zlomu
žije se v ní lehčeji.
Plyň mi v duši nad mou zemí,
slastná hudbo doufání,
podělte se s lidmi všemi,
velikonoční skřivani!
Jak váš návrat přišel s jarem
s bílých květů pápěřím,
útěšnějším novým tvarem
v návrat štěstí důvěřím.
23. / II. 1916.
92
TŘI PÍSNIČKY
I.
Roste tráva roste,
kudy’s chodíval,
kudy’s mladou lásku
ke mně vodíval.
Vprostřed hoří kvítek
jak ohňový plam,
jak by naše štěstí
krvácelo tam.
Do dáli se dívám,
kde jsi, ptám se cest,
ale dálka něma,
dálka něma jest.
II.
Chystej, panenko, věnce,
tří barev musejí být,
a nám v svatební sklence
červené vínko se rdít.
Zapleť vraníkům v hřívy
strakatých fáborů směs,
dřív než zaraší jívy,
bude náš svatební ples.
93
Čím více trpěti dáno,
čím více krvavých muk,
sladší ozve se ráno
písnička drozdí nám z luk.
III.
Vrané koně jeli,
všecky zvony zněly,
ze smrti se světy
vůkol probouzely.
Nic již nezazebe,
slunna plné nebe,
a to že jsme oba
víru měli v sebe.
Zazpíval pták v keři
tomu vždy, kdo věří
a do sílu nitra
s osudem zlým změří.
Leden 1917.
94
SVĚDOMÍ
Proč vzalo se to slovo nadarmo
uprostřed haldu, trosek, běd a stenů?
Jak bratři Josefa je prodali,
a dnes už má jen antikvární cenu.
Ta božskost lidství! Zázrak stvoření!
Slovo-li’s hledal, nenašel’s to pravé.
I víra v Onoho tam, pána vesmíru,
v těch mořích krve utopena plave.
Ale cos vyššího je nade vším,
co nesměstná se v úzká ňadra jedna.
Viz, pozoruj a jistě uvidíš,
že plane to jak bílá růže z bědna.
Naslouchej opatrně, uslyšíš,
jak přes pole a vody touha dýchá,
jediná na světě, a té se dát
tvá býti musí jedinečná pýcha.
Však je-li disonance v nitře tvém,
toť chyba tvá a ne onoho citu,
nerv kterýs ochab, funkce neschopen
pro příjem, odraz fluidických kmitů.
Domova příkaz, výslednice sil,
jimž pohyb daly děje minulosti,
95
odvěký zákon, příkaz života
z těch svatých hrud a tlejících tam kostí.
Co’s proti tomu svým sobectvím?
Jak malilinské nic k těm milionům,
jak slabulinký komáří jen bzuk
k těm čekajícím velkonočním zvonům!
Jen třeba, abys klek a vzdal se jim,
když formu našly, aby promluvily,
s jásotem v ňadrech si je zavěsil
a slavně rozhoupal je ze vší síly
k souzvučné písni – kterou poslouchat
přiletí orlové o volném vesle;
a snad se nezastaví – směšné „já“ –
jen plž, jenž leze slizkou linku kresle.
30. / VI. 1917.
96
ČESKÁ SRDCE –
ČESKÉMU SRDCI
Pí. Anně Kalvodové.
Hle, šarkan zkázy zlou má práci
svět přešinuje nad strží,
odvěké řády rve a kácí –
Co přetrvá, kdo vydrží?
Však národy se poznávají,
blíž k sobě, blíže každý člen,
jediná ruka zchabnout nesmí,
než vítězný nám svitne den.
Jediné srdce nesmí zníti
neshodným tempem, pomale,
kde svorné bije žilobití
v úžasných dějů přívale,
Báj blanická již není bájí,
z tmy skalné leskem zasvitlo,
korouhev třepetavě zpívá,
a české vojsko procitlo.
Je v našich srdcích, z nich se sbírá
v pospolném hnutí soucitu,
by nezhynul, kdo v bídě zmírá,
a nalezl v něm záštitu.
Sedmibolestná matka naše
pod křížem horce krvácí,
nuž, kde jste její rytířové,
kde vůdcové, kde vojáci!
97
Polnice zvučí. Někdo váhá?
Ne, netřeba nám úrady.
Jest naší lásce jasná dráha,
sem všichni, všichni do řady,
sem všecky ruce, všecka srdce
do šiku lásky dokola,
vždyť darmo v osudové chvíli
to České Srdce nevolá!
Ať jemu platí naše vroucnost,
tak děcku, které hladoví,
tak matce, která pro budoucnost
v něm naši sílu obnoví,
všem trpícím a nouzí zchřadlým,
ať bratrstvím se zahřejí,
neb v nich jsme my, v nich zkvésti dáme
své nejslavnější naději.
Nečítej dní, však v okamžení
dej slunci žhnouti, kde je stín,
jak plamen buď tvé zanícení,
jak přímá rána buď tvůj čin.
Nechť šarkan zkázy – žití osud –
svět přešinuje nad strží,
v nás při svém právu jako dosud
ta česká srdce vydrží.
16. / II. 1918.
98
FRANTIŠEK – ALEXANDR –
BEDŘICH
Okovy Evropy zlomili,
trápení národů pomstili.
Nápis na pamětní železné minci z r. 1813.
Krátkou paměť má lidstvo,
sotva pár let ji chová,
a tak třeba je časem
lámat okovy znova.
Umrou mstitelé časem,
i kdo trpěli, minou –
lidstvo pouta zas hryze
sudby otrocké vinou.
Moci přítomnost zvěčnit
v její hrůze a strázni,
stál by člověk vždy před ní
v tiché, pokorné bázni.
A že nelze, je reků
třeba největších pro ni,
chvíli přítomnou chytit
pevně na divém koni.
Možnost, nemožnost zvážit
v definitivní příští,
výhru i prohru změřit
na svém krvavém hřišti.
99
Vysvobození v srdci
tvém je, uvnitř, tam v tobě,
ne kde burácí vichor
v lidstvem rozlité zlobě.
Nevěř v nikoho mimo.
Mníš-li, za pár let pustý
svět že spor svůj dá řešit
dělovými zas ústy:
prohrál’s na věky věků,
zhyň dnes, nebo zhyň zítra,
bez rodu budeš, proklat,
ve tmě, bez bílého jitra.
100
ZA HORAMI, ZA DOLY...
Za horami, za doly,
pod břízami, topoli
dřímá hlava vedle hlavy,
co bolelo, nebolí.
Tisíc očí pohaslých
zahrabáno v tisíc rýh,
tisíc mozků nemyslivých,
tisíc rtů, a každý tich.
Křížek travou prosvítá,
jména na něm umyta;
ztratila se, zem ji vpila,
krátká mladost nežitá.
Kvetou hroby, zpívá ptač,
bába houpá kolébač,
v srdci jejím kletba sedí,
skuhrá tiše: proč a nač!
101
BYL BY ČAS...
Byl by čas něco si říci,
něco si zazpívat,
vy, bledých, svěšených lící
a třesoucích se brad!
Mnohé jsme viděli viny,
spíš bídnost nežli ctnost,
mlčely vůdcovské činy,
jak vzpupná rostla zlost.
V krvavých táhli jsme rosách,
kolkolem plno jam,
šťasten, kdo pěšiny dosáh,
kdo zapad, zůstal tam.
Podlost je nade vším vládce,
hniloba, puch a kal,
zmítá se bezhlavé stádce,
co vlk v něm neporval.
Ale, slyš, bratře, a pomni,
vždy stojí za to žít,
lze zhrdnout, kdo byli skromni,
a vztyčit skleslý štít.
Povalit násilí kázní,
negaci kladem zbít,
102
ve zpustlé, propastné prázdni
důvěru rozsvítit.
Dnešní Nic zítřek ti spraví,
a můžeš Všecko mít,
z hlíny ti mramory ztaví,–
vždy stojí za to žít.
Krev jest jak oživné vody
kouzelné prameny
prolitá pro všecky rody,
pro život vrácený.
103
ZTRATIL SE NÁROD...
Lehýnce a bez hoře
padla krůpěj do moře –
kde jste, duše milionů,
v široširém prostoře?
Kde váš bílý orel jest,
vaše síla, vaše čest,
kam se děla opěvaná
sláva našich bílých měst?
Bohatýrský mrav a zvyk
přes noc vichrem smeten znik,
jenom v lese na dubisku
hvízdá Slavík loupežník.
Kam se muži poděli
s povinnosti úděly,
když se o ně dobrodruzi
nebo chlapci rozdělí!
Překvapení dějinné,
osudu hry nevinné
na výstrahu vedoucímu,
který ví, že nezhyne.
21. / II. 1918.
104
JABLÍČKO
Tři sta let jablíčko zrálo,
všecko málo.
Červenobílé to jabko
nedozrálo.
Chránil jsi jabloňku mladou,
zestárla ti,
na světě nikdo té práce
nezaplatí.
Zaléval’s, housenky sbíral,
plašil kluky,
modlil se, proklínal, čekal
plný muky.
Všeho je, sedláčku, jak víš
do třetice:
již zrá a spadne ti krásně
do čepice.
Střez je však štičími zraky
a stůj přímo,
by zralé tiše se sneslo,
nepadlo mimo!
105
PŘÍSAHA NÁRODA
Slibujeme dnes a pro všecku
budoucnost: Zůstaneme, kde
jsme stanuli.
Z proslovení Al. Jiráska dne 13. dubna 1918 v Obecním domě pražském.
Když tisíc rukou vzkynulo
a tisíc srdcí v sále se chvělo,
zpřítomnilo se minulo,
cos neslýchaného se dělo.
Pod jasnou stojím oblohou,
a bájná hora tyčí se k výši:
Čech s čeledí svou přemnohou
od bohů bere vlast, svou říši:
„Ój, vítej země svatá, kveť
nám zaslíbená úradou bohů,
roď dary lásky, mléko, streď,
oplývej zlatem klasných stohů!
Na věky věků nám se skvěj
nejsladší krásou pod rádlem práce
a úrodou se zelenej,
dej život, stel i hroby sladce!
Nám souzená ty jediná,
ať jakékoli střetnou se děje
a jakákoli sudby hodina,
krev naše tvá jest do krůpěje.“–
106
Viděl jsem s hory kolkolem,
jak širé moře vlní se, míhá,
jak zachvívá se hlaholem,
milion rukou jak se zdvíhá.
Milion přísah k nebi zní,
ó, slavná chvíle, osudně skvělá,
silná jak smrt v děj příštích dní,
neb vlast to přisahala celá.
Milion zraků radosti
slzami hoří, rodina duší
v bratrské zpívá věrnosti
a zítřek volnosti své tuší.
Tři sta let ždálo chvíli tu,
jež růže sází a mříže láme,
skřivánků plno v blankytu.
Zde zůstaneme, přisaháme!
107
OBSAH
I. VČERA
Nad Sprévou dělo hřmí 11
Monbijou 12
Setkání 13
Stará písnička na Rixdorfském hřbitově 15
U Věrad v Prusích 18
Vlna 19
Noční hra na moři 21
Píseň u moře 25
Cestou 27
Arkona 29
Skřivani na Arkoně 32
Pramen 34
Vyslanec 36
Elegie o zvonech 40
Mrtvá zátoka 43
Výboj moře 45
II. PŘEDVEČER
Březen 49
Písnička o klenotech 52
Alois Jirásek 54
Starý bastion na Hané 56
Česká legenda 58
Šestá Olympiáda 59
Jos. V. Sládek 62
Zvony a kladiva 64
[109]
III. DNES
Básník 67
Curriculum 68
Píseň 70
Stříbropěnná 71
Mobilisace 75
Zajetí psychy 77
Březen nad Prahou 79
Dřevoryt 80
Tanec Bídy 81
Velký pátek 82
Návštěva v kraji 83
Muž se hledá 84
Těm, kteří trpěli 86
Jitřnímu slunci 89
Probuzení 90
Velikonoční skřivani 91
Tři písničky 92
Svědomí 95
Česká srdce – Českému srdci 97
František – Alexandr – Bedřich 99
Za horami za doly 101
Byl by čas 102
Ztratil se národ 104
Jablíčko 105
Přísaha národa 106
E: lk; 2002
[110]