MONBIJOU

MONBIJOU Berlín 1740.
Dušičko, vstup sem za barokní mříž, v zeleném přítmí houště květů zříš, a staré lípy oddychují vůní přes nízké trávníky tím večerem. Zde kámen filosofů – láska trůní, sem postav sobě krále s Voltairem. Laškovně flétna zazní přes trávník, král krále, filosof svou moudrost svlík a pod kvetoucí lípy spěchá sálem, kde krajka sukének je celý svět, kde král je básníkem, a básník králem a na trávníčku tančí menuet. Z lip rozdýchaných u cest při kraji hvězdičky na hlavy jim padají stříbrné jak ty na blankytu výše. Jen rosa požehnání, naděje přes dálné kraje, široširé říše tím štěstím šťastných ztad se rozseje... Filosof usnul, poeta šel spat, král-voják by jen opět vyšel ztad. Krev místo rosy, požár vlaje k nebi, a z flétny stala se hůl maršála – – Ten sad se na mne ironicky šklebí, a hrůza morová mne ovála. 12