JITŘNÍMU SLUNCI

JITŘNÍMU SLUNCI
Elišce Krásnohorské.
Vytonuly brčálové vršky z pozdní mhy a rosou světélkují. Nastav čelo do plamenné pršky s chvěním stoje pod ohnivou slují. Jak jsi čekal dlouho? Století zima byla v chalupě i v duši. Rdí se východ, čas je vzletěti jitřně, slavně. Slyš, jak srdce buší! V horách naslouchajíc stráž tam stojí, k uchu dlaň si dává zas a znovu, k životu jak zpívá již, ne k boji, slyší fanfáru znít Smetanovu. Lze ti v ono slunce pohledět okem v oko, čestně v uvítání? A hlas rohů rozkřídlený v svět v duši přijmout jako přijímání? Svato je to slunce, vítěz v mrazy, zotevírej okna, ať se lije, ale jako chmýr tě ve prach srazí, nebudeš-li silen přijmouti je. 7. / VI. 1917.
89