SVĚDOMÍ

František Serafínský Procházka

SVĚDOMÍ
Proč vzalo se to slovo nadarmo uprostřed haldu, trosek, běd a stenů? Jak bratři Josefa je prodali, a dnes už má jen antikvární cenu. Ta božskost lidství! Zázrak stvoření! Slovo-li’s hledal, nenašel’s to pravé. I víra v Onoho tam, pána vesmíru, v těch mořích krve utopena plave. Ale cos vyššího je nade vším, co nesměstná se v úzká ňadra jedna. Viz, pozoruj a jistě uvidíš, že plane to jak bílá růže z bědna. Naslouchej opatrně, uslyšíš, jak přes pole a vody touha dýchá, jediná na světě, a té se dát tvá býti musí jedinečná pýcha. Však je-li disonance v nitře tvém, toť chyba tvá a ne onoho citu, nerv kterýs ochab, funkce neschopen pro příjem, odraz fluidických kmitů. Domova příkaz, výslednice sil, jimž pohyb daly děje minulosti, 95 odvěký zákon, příkaz života z těch svatých hrud a tlejících tam kostí. Co’s proti tomu svým sobectvím? Jak malilinské nic k těm milionům, jak slabulinký komáří jen bzuk k těm čekajícím velkonočním zvonům! Jen třeba, abys klek a vzdal se jim, když formu našly, aby promluvily, s jásotem v ňadrech si je zavěsil a slavně rozhoupal je ze vší síly k souzvučné písni – kterou poslouchat přiletí orlové o volném vesle; a snad se nezastaví – směšné „já“ – jen plž, jenž leze slizkou linku kresle. 30. / VI. 1917.
96