ALOIS JIRÁSEK

ALOIS JIRÁSEK
Slyšel jsem slovo stvoření: vyhaslá slunce vzplaňte, a mrtví ze svých sklepení zas do života vstaňte! Vtělte se stíny pověstí i bohové i reci, ožijte stará náměstí i zástupy i věci! Var krve prudce kypivé, tep srdcí, jak se chvěla, a vzpětí síly hrozivé prošlehni žitím těla! Viděl jsem mladý Vyšehrad strměti na skalisku a bílou kněžkou pozvedat obětní bohům misku. A slávu vlasti blízko hvězd jsem viděl v rozkvetení a cesty, jimiž chodí lest a lidu ponížení. Třpyt švihajících ocelí mi zraky oslňuje, bouř vítězného veselí mi srdce rozpaluje. 54 Velicí, kteří trpěli, se tyčí ke zbožnění, příčiny vidím, účely a zápasy i snění. Však vždy to byla jen má zem, duch její, krev a víra, ne větry, které lhostejnem zavanou z širošira. Jde proudný život, mluví čin, epochy, doby, věky, by rozuměl jim dnešku syn, synáček dnešku měkký. Co míjí cifra vědcova, to básník zažeh v světlo, to’s, Mistře, řekl do slova, by živilo i hnětlo. Tisíce duší ožilo z Tvých nesmrtelných zvěstí, národu národ vrátilo Tvé umění. – Ó, štěstí! 11. / VIII. 1911.
55