BŘEZEN

BŘEZEN
Zas podupávaly na dlažbě erární střevíce, nad nimi modré nohavice, sukna šedivá a v suknech hoši z dalekých vesnic. Tak v řádcích stáli apatičtí ke všemu kolem, mašinky natažené zvedat ruce i nohy, a kol nich burácel spontanní život. Zas podkovy cvakotem hrdým a úsečným se ozvaly náhle, koníci dobře krmení hop, hop, a chasa na nich malovaná. Plech svítil z přílbiček, ocílky v rukou. Aj, vítáme vás, staré známé své tradice, jíž vy se nezpronevěříte a my rovněž! Sta let se známe již a zvykli jsme si, hledali bychom vás, kdybyste zapomněli. Tu jsme, zpíváme k březnové obloze, jak šíř je ulice, zpěv vzácný, slýchaný zřídka. To jenom v březnu bývá, kdy běží míza, kdy stará vrba počíná rudnout, kdy jarní van života najednou cítit, až sem se zachvěje a na ní národ. Co přišli jste vidět? Zda planoucí zraky světelnými jiskrami procitlých bystřin, zda ruce spojené v jednotný řetěz, zda srdce tisíců, již nechtí křivdě? Zda duše plemene, jež k cítění spolnému vzňaly se bratrstvím v náraze dějů? 49 Hahoj, přátelé! Dívejte se! Však vynalézá se tisíce pěšinek, však zvoní se tisíci jidášskými měšci, ten sluje modernost, ten věda, onen pósa, než ani jeden láska, – by dušičky ony šly na kázání proroků, samokleštěnců národních a jich akolytů a přijímaly při černé mši chléb vlažnosti a pily z jedovaté číše, by umřely dvakrát: i národu, i lidstvu. Už nezní z kateder slova zápalu, jež vzkřikl Hus, Almae Matris rector, s čelem vzpřímeným, hrdým a čistým do davů vzpupných. Echa jejich zhasla. Tam shrblá záda, prosby úzkosti, oči ulekané, neb mrzký pošklebek cynismu vidí mládež a rozdělená buď vadne neb opičácky jde zaujat stejný pošklebku posun. A nastaveno tisíce žebříčků, vyšších i nižších, na každém hodnost, Evino jabko, pod každým Pravda, chudinka nahá, i Právo, děcko otrhané, almužnu prosí. Hahoj, přátelé, vidíte je? Však co rok břitce z volných dálek zadýchá vichřička přes hory, řeky, to v březnu jarním, měsíci mízy. A živel ohňů očišťujících náhle vzbuchá, aj, srdce mladá, krvi národa, hřej se! 50 A bídnost i bídu, malost i nízkost, jež míjeli jsme bez povšimnutí, teď vidíme jasně, násilí mocných i zbloudilých ubohost a couváme od nich. A tu se báti přestáváme, jsouce si bližší, u věrných věrní, a známější vzájem. A zhyne-li vlasti tisíc synáčků, zde za ně stotisíc nových probouzí březen. Zde stojí pod nebem vysokých oblak, a ruce jich dotýkají se i srdce. A není přemožení pro jejich lásku a není přemožení té živelné krve, jež tepe a pění se po celé vlasti, jež tepe a pění se po celém rodě. A když i mdloba podobná smrti všem oči zavře a srdce na chvíli semkne, zas přijde březen, čaroděj z dvanácti bratří, co sedí kolem vatry na vysoké Tatře, do ohně zhaslého dýchne, plameny šlehnou na život věčný. – – 6. / III. 1904.
51