TĚM, KTEŘÍ TRPĚLI...

TĚM, KTEŘÍ TRPĚLI...
V malicherné půtky komáří, do skřehotu svárů ješitných poplach udeřil – – A šílený jezdec na vraníku, v ruce meč nahý jako plamen krvavý, přes vlasti se pustil, přes města, přes pole a vody, přes lesy – posel těch, již někde myslili, čas že zopakovat dějiny. Bez velikých mužů národy jsou jak sžaté klasy na mlatě. Klasy ležely. Ráz cepů zní pod kopyty koně, bijících venku, tam kdes v dálce ve frontách i zde doma. Smutek hrobový v stopách jezdce. Nerudovu, hle, vidím Matku sedmibolestnou, vyvyhrožovanou oddanost, pod křížem třmí něma, bez hlesu, trpí tiše, zuby zaťaty. Úsměv zhasl, modrá obloha jako šedý cár se roztáhla, 86 černě slunce svítí, nehřejíc. Bubny bijí, duní pochodem hory doly, Hlad a Zima to, Mor a Smrt jdou po párech. Z věcí, ze slov, z činů vane mráz. Sázka o život je národů. Do cel mřížovím ni hvězdička nesvítí a též ne do srdcí. Otázku kdos vyťukává zdí, marně čeká na ni odpověď. Sázka o život je národů, není slova: milosrdenství. Pradávná lid hledá proroctví, kombinuje klamnou útěchu, ale v sluch mu stále doráží biče svist, ten strašný biče svist záhadného vozky, kterak že přes most pojede prý práskaje... Zraky hledí do tmy mřížemi, tam i tu, neb všude mříže jsou, uvidí-li ve tmě hvězdičku, jednu, jedinou – jen jedinou! Ale v krvi, jak ti tepnami horce bije, hlas se ozývá, slavný hlas, jímž krev jen hovoří, 87 že je třeba lázně očistné v ohni utrpení, bys byl ocelí krví kalenou, v hráz prahorní ztuhl vůlí, sám tu stoje, sám, bratří nedbal nespolehlivých, v sebe opřel se, jak bez podpor prastarý dub stojí na mýti, v sebe sám, jen sám, jak’s vždy byl sám. Moc, ta nalíčená koketa, empirová kráska chytrácká, dostaveníčko má večerní s mužem, jenž se Právo jmenuje. Důvěřuj, když byl bys mužem tím, máš-li srdce čestné, odoláš, jsi-li k lidství zrozen, odoláš, je-li člověk v tobě, odoláš, jsi-li atom předků, odoláš. Hysterická řeč – a koketa posledními zuby zaskřípá. 88