ELEGIE O ZVONECH

ELEGIE O ZVONECH
V krajkovém oblaku měsíc plál a v mořskou dál závojů věsil tkáně. Větérek spal a nezavál z ulehlé v píscích pláně. Prostor vše nehmotný, mlžný prach tkví na vodách, jím tiše pluje Snění – – Kapitán blah půl plachet stáh v tom světlém prozáření. Veletův ostrov se vyhoup již – jen, plavče, blíž! – prožlutlý jak lví hříva, a maják výš přes vodní říš s něho se rdivě dívá. A tu se v obzoru přede mnou tak najednou jak pohádkové kvítí z dna pozvednou a vzhůru pnou věže a zlatě svítí. Brány a ochozy, k sloupu sloup z hlubin stoup, přede mnou město leží, 40 a jako vryt v mořskou dlí hloub řad lodí u pobřeží. A zvonů dunění s věží těch sto budí ech, a nebyl ples, čím zněla, než jakby v spěch vytrysklý dech, s nímž duše letí z těla. Slovanské zvony, kdo lil váš kov a věsil v krov, že z dálky zvuk váš znáti? Zníte jen v rov, a z vašich slov se písni nechce smáti. Slovanské zvony, vy tu i tam jste žal jen sám, vy rozhoupané v mlze! Viklá se trám na věžích vám, čep zalívaly slze. Přes hory, přes doly, slyš, toť on, mé vlasti zvon! Na pyšném chrámě bije, vln divých shon a ryk a ston břeh věže rve a ryje. Hlas jeho doléhá, z dáli zvěst tak smutna jest 41 a nad vlnami kvílí, – – přestalo kvést již kvítí hvězd, a zašel měsíc bílý. Město se propadá, z jeho bran, jež dokořán se rozevřely prudce, v dunící van zvonových hran v pěst sevřené ční ruce. 42