SKŘIVANI NA ARKONĚ

SKŘIVANI NA ARKONĚ
Houpaly se vlny, houpala se loď, někdo zdůli volal: pojď mezi nás, pojď! Zelený jak louka nebo žitný lán prohýbal se vichrem širý oceán. Křivkami blíž lodi stálí druhové kmitali se s křikem šedí rackové, usedali vlnám v hněvné chocholy jako stepní supi, kde tlí mrtvoly. A šla úzkost bledá kolem stožárů s otráveným vínem na dně poháru, stesk a touha divá křikly v srdci mém po zeleném břehu nikde nevidném. A tu náhle z dálky ve vln trysk a jek zahlaholil známý ptačí popěvek, od mlhavé výspy zjevné v obzoře, jak bys květy sypal, kanul do moře. Tam kdes jistě bylo zrno zaseto, skřivani dva nad ním pěli dueto, přehlušili vlny, jež se zrývaly, přes okeán píseň slavnou zpívali. Přehlušili vichru skučení a lom, jasné štěstí bylo v doslechnutí tom, proti skále vzhůru na zpěněný břeh ptákům v ústret spěju touhy na křídlech. 32 Zoraný, hle, úhor úzký jako dlaň, píseň skřivánčí se s výše perlí naň, chudé klásky trysknou řídce v kamení, krvavý jen mák se hustěj plamení. Zapomněny moře zrádné hlubiny, jest mi, jak bych kročil na práh otčiny, skřivan se skřivanem na zvonečky hrál, a já vůni vlasti z klasů těch jsem ssál. Ztratilo se moře, ač krok vzdáleno, skřivánčí tou písní bylo souzeno. Co by dalo za to, skřivany své mít a se jedním klasem moci pochlubit!. 33