PÍSEŇ U MOŘE

PÍSEŇ U MOŘE
Širá ňadra spala, lehce oddychala s mými v souzvuku. V slaném brodě po pás načisto jsem propás Puškinovo gesto s pláštěm přes ruku. Sláň má málo novin pro mne, syna rovin, širých obzorů, kde se klasy zlatí, v nekonečnu tratí houpavě se dmouce zdola nahoru. Motýl v dálce bílý vyplynul v té chvíli plachty zdouvané, loukou beze kvítí u břehu květ cítí, k němuž po své pouti tak rád přistane. A tu větřík svěží přes hladinu běží, jež se zachvěla, chocholíky pěny 25 svitly rozčeřeny, tajemná řeč nová z hlubin zazněla. Obzor jak by v duhu roztál v polokruhu, poblíže i záz na zelené líše uvilo se v pýše na tisíce věnců bílých sedmikrás. Na vlnách se třesou, ke břehu se nesou blíž a rychleji; sotva chvilka mine, u nohou mi hyne kvítí nesplněných, marných nadějí. Širé ňadro dýše, ze dna výš a výše čeřivě se chví. Poslouchej, jak zpívá, kyne blíž a kývá, ale nevyzradí svého tajemství. 26