PÍSEŇ U MOŘE
Širá ňadra spala,
lehce oddychala
s mými v souzvuku.
V slaném brodě po pás
načisto jsem propás
Puškinovo gesto
s pláštěm přes ruku.
Sláň má málo novin
pro mne, syna rovin,
širých obzorů,
kde se klasy zlatí,
v nekonečnu tratí
houpavě se dmouce
zdola nahoru.
Motýl v dálce bílý
vyplynul v té chvíli
plachty zdouvané,
loukou beze kvítí
u břehu květ cítí,
k němuž po své pouti
tak rád přistane.
A tu větřík svěží
přes hladinu běží,
jež se zachvěla,
chocholíky pěny
25
svitly rozčeřeny,
tajemná řeč nová
z hlubin zazněla.
Obzor jak by v duhu
roztál v polokruhu,
poblíže i záz
na zelené líše
uvilo se v pýše
na tisíce věnců
bílých sedmikrás.
Na vlnách se třesou,
ke břehu se nesou
blíž a rychleji;
sotva chvilka mine,
u nohou mi hyne
kvítí nesplněných,
marných nadějí.
Širé ňadro dýše,
ze dna výš a výše
čeřivě se chví.
Poslouchej, jak zpívá,
kyne blíž a kývá,
ale nevyzradí
svého tajemství.
26