V krajkovém oblaku měsíc plál
a v mořskou dál
závojů věsil tkáně.
Větérek spal a nezavál
z ulehlé v píscích pláně.
Prostor vše nehmotný, mlžný prach
tkví na vodách,
jím tiše pluje Snění – –
Kapitán blah půl plachet stáh
v tom světlém prozáření.
Veletův ostrov se vyhoup již –
jen, plavče, blíž! –
prožlutlý jak lví hříva,
a maják výš přes vodní říš
s něho se rdivě dívá.
A tu se v obzoru přede mnou
tak najednou
jak pohádkové kvítí
z dna pozvednou a vzhůru pnou
věže a zlatě svítí.
Brány a ochozy, k sloupu sloup
z hlubin stoup,
přede mnou město leží,
a jako vryt v mořskou dlí hloub
řad lodí u pobřeží.
A zvonů dunění s věží těch
sto budí ech,
a nebyl ples, čím zněla,
než jakby v spěch vytrysklý dech,
s nímž duše letí z těla.
Slovanské zvony, kdo lil váš kov
a věsil v krov,
že z dálky zvuk váš znáti?
Zníte jen v rov, a z vašich slov
se písni nechce smáti.
Slovanské zvony, vy tu i tam
jste žal jen sám,
vy rozhoupané v mlze!
Viklá se trám na věžích vám,
čep zalívaly slze.
Přes hory, přes doly, slyš, toť on,
mé vlasti zvon!
Na pyšném chrámě bije,
vln divých shon a ryk a ston
břeh věže rve a ryje.
Hlas jeho doléhá, z dáli zvěst
tak smutna jest
a nad vlnami kvílí, – –
přestalo kvést již kvítí hvězd,
a zašel měsíc bílý.
Město se propadá, z jeho bran,
jež dokořán
se rozevřely prudce,
v dunící van zvonových hran
v pěst sevřené ční ruce.